|
| ||||
| ||||
|
47
O mešních zpěvech. I'okračováuí., 4. Sanctus. Konsekrace jest zlatý střed, jest nejsvětějším celého mešnílio obřadu. A nejbližším úvodem, takoí•ka stkvostnou před-síní, zařící vítězobranou ke vlastnímu obětnímu úkonu jest praeface. Yraeface znamená tolik co předmluva. Jako totiž spisovatel nějaké 1:pihy předesílá svému dílu předmluvu, která dává klíč k porozumění celku, a jako řečník dělá ke své řeči úvod, kterým si chce zjed-nati náklonnost posluchačii a obrátiti jejich pozornost na to, co chce před-nésti, tak jest také — dovoleno-li tak vznešenou věc ukázati ve slabých podobenstvích — tato modlitba v přesvaté oběti mše svaté jakoby předmluvou a úvodem k následující částce, zvané kánon. Yraeface má nám Pána Boha nakloniti; nebot v ní vzdává kněz Bohu díky a chválu, aby se tím lépe připravil k svěcení těla Kristova. V ickni vykladači se v tom shodují, že praeface náležejí k nejslavnějším a l: nejvíce dojemným zpěvům celé mešní liturgie. Jsou nejčistší poesií, kterou ovívá Duch svatý, jsou nejkrásnější a nejvznešenější písní nevěsty. s kterou vstí•íc jde svému ženichu, blížícímu se v přesvatém tajemství. Co do svélio dějepisného výz n a m u jest praeface onou modlitbou díku, literou konal Spasitel světa k svému nebeskému Utci bezprostředně před ustanovením nejsv. Svátosti oltářní a zároveň onou hymnou díků, kterou se modlil Ježíš se svými učedníky před svým utrpením. Yiivod praeface sahá do doby apoštolské, jak dosvědčují mnozí svatí otcové a nejstarší liturgie. Dojista jest praeface to nejstarší, co se nám ještě zachovalo z prastarého liudebního umění. Na západě vzrostl počet praefací ponenáhlu tou měrou, že bylo konečně tolik praefací, kolik svátků. Nyní jest v římském missalu jedenácte praefací. Praeface apoštolské církve jest mnohem delší než všecky jiné staršícli a novějšícli liturgií. V ní se cliválí Bůh vedle své dokonalosti, pro stvoření všech duchových a fysických podivuhodných skutku světa, pro stvoření člověka podle obrazu Božího, pro milosti udělené patriarchům. Potom končí jmény rozličných knížat nebeského vojska, kteří všichni společně s jinými milliony andělů bez přestání »Svatý, svatý, svatý« prozpěvuji. V modlitbách řečených »s e i: r e t á ch« odporučuje kněz »úpině po tichu« potřeby své a lidu Pánu Bohu. Vzorem jest mu zde Spasitel, jenž u večer svého utrpení vzdálil se od svých učedníku, co by kamenem doliodil, aby v tiché pobožnosti padl na kolena a modlitbou se posílil pro nastávající těžké hodiny. S knězem spojují se v tiché modlitbě rovněž věřicí. Velmi l:rásně vyjadřuje se o tomto připojení se věřících v příčině modliteb ke knězi pastýřsl:ý list biskupa Parisise z rohu 1846: »Lpívá-li kněz nebo se modlí, nelze věřícím věru nic lepšího činiti, než v duchu s jeho slovy souhlasiti, i když jim nerozumějí; za totéž se modliti, zač se kněz modlí, i když toho blíže neznají. Tak to činili první křestané nejprve za doby, když se liturgie toliko ústním podáním šířila, a po té ještě dlouho potom. Oni se omezili na to, že odpověděli na modlitby knězem vykonané »Amen,,. »Amen«, »Staniž se!« — úkon víry zcela vznešený ve své jednoducliosti, nebot znamená to tolik, jakoby byli řekli : lny nevíme, co jest pro nás nejlepší, ale Bůh to ví. My ne-víme, co Boha více oslavuje, ale církev to ví. Nyní církev se modlila, nebot v její jménu a z příkazu modlil se kněz. Církev vložila na jeho rty modlitby, které říkal, my s nimi souhlasíme, at si znějí jakkoliv; nám nelze nic lepšího si přáti, než čeho přeje si církev, nic lepšího í-ici, než co církev praví, a proto »staniž se! Amen!« Když bylo takto po nějakou dobu dle počtu a délky sekret slavnostní ticho, stává se najednou opět živo a kněz po-číná zpívati tonem neobyčejně slavným: »Per omnia saecula saeculorum, Po všecky věky věkův«. Tím se oznamuje zakončení sekret čili tichých modliteb a zároveň pozvání k hymnu clivály a díků, k praefaci. Tato jak krátká tak dojemná forma závěrku a pozvání lidu jest prastará a vrací se opět při závěrku veliké tajemné částky mše svaté, při ukončení kánonu před Pater nosteu. | ||||
|