|
| ||||
| ||||
|
— 48 —
L hlubokého ticha modlitby, z posvátného zbožného mlčení vystupuje kněz najednou, téměř nenadále, jako Mojžíš sestoupil s liory, jako Kristus s hory Olivetské, kde se déle modlil a krví se potil, a zpívá slavné: »P e r o m n i a s a ecula saeculoruln. Po všecky věky v č k ů v.« I'řed zrakem víry mizí závoj časnosti; On náleží do onoho světa, kde stojí věčný trůn kněze nejvyššího. A jako hlas, tak vystupuji také myšlénky kněze a vznáší se výše. 1'ravít takořka : Pán přijímá moji a vaši obět; má na ní zalíbení a vyslyší ji, poněvadž jest spojena s obětí jeho Syna, jenž živ jest a kraluje s Otcem a s Duchem svatým na věky věkův. Nápěv jest vždycky a při všech p r a e f a c í c li týž, věčně stejný, stálý, v Americe jako v I'vropě, v Asii jako v Africe, v chrámu kathedrálním jako ve vesnické kapli, koná-li mši svatou jediný kněz anebo obklopuje-li papežský trůn assistence sta kněží; vždycky jsou to tytéž slavné, jednoduclié a hluboké obsaliem intervally veliké a malé tence. To jest onen zpěv, praví Benedikt Nik který vzbuzuje v srdcícli věřících nábožnost a který zbožní křestané nejraději slyší. Proto dochází také ihned ve vnímavých srdcích věi•ících souhlasu, takže jednolilasně odpovídají: »Amen, Sta-li i ž s e !« My spojujeme svá přání s touto obětí; my obětujeme sebe samy a jsme si radostně vědomi, že věčný Syn jest nejlepším přímluvčím u nebeského Otce. Když bylo »Amen« doznělo, pozdravuje kněz věřící slovy: »ll o m i n u s v obiscum!« »Pán s vámi!« Toto po-zdravení má zvýšiti pozornost věi•ících. Připravte se, chce takoíka i-ici, mají se státi veliké věci. Ale jenom nadpřirozené světlo milosti může otevříti duchovnímu oku nadpřirozený svět a nás táhnouti l: věčné kráse Boží. Pán musí nám býti svou pomocí blízek, abycliom divy jeho smilování pojali a radostným srdcem velebili. Proto vám přeji božské přispění v těchto slavných okamženích. Věřící odpovídají: »Et cti m spiritti tuo!« »I s dti cli eni tvým!«Tímchtějí i•íci: My ti přejeme téhož přispění, ne- bot jsi na tom, abys vykonal úkon nej- vyšší a nejsvětější. Jestli někdy, pak potřebuješ nyní Boží pomoci, aby všecko se vykonalo důstojně, uctivě a nábožně. »Sursum corda!« »Vzhůru, srd- ce!,, pěje dále kněz nadšeně. Nebot, kdo jest medle, jemuž věřící křesfanská obec přináší obět? 'To není žádný velmož země, to není žádné kníže světa, jehož trůnu se blížíme. V mocnáři ctíme sice my křestané pomazaní lio Páně, ale nepřinášíme oběti nikdy tomu, jenž jenom tak dloulio panuje, jak clice Pán zástupů. My smrtclníl:u neobětujeme. Není to žádný z cherubů a nerafu, kteří prosti jsouce vší slabosti a nedokonalosti září ve věčné spanilosti; není tu také nikdo ze slavnýcli apoštolů, rekovných mučenníků, čistotných panen; ano ani požehnané mezi ženami, která smí Pána světa jako svélio milélio syna pozdravovati, nepřinášíme svýcli obětných darů. Tito všickni jsou jenom skrze Boha a v Bohu, co jsou, jasně ti•pyticí se hvězdy na nebi, které vděčně přijímají své světlo od Slunce věčného. Křestau klaní se toliko všemohoucímu stvořiteli nebes a země. V křestansl: ch chrámech platí všecky oběti jenom tomu, jenž jest Alplla i Omega, počátel: i konec, a všem nám života propůjčuje. Zivému Bohu obětují křestané, k jeho trhnu se přibližují, přinášejíce obět, jíž ježíš je přiučil. Ale kterak lze smrtelným lidem, jichž duše ještě poutána jest s tělem, k trůnu Božímu se povznésti? Pevně jsme přikováni k této zemi, vzlet těla do vyšších krajin jest pro nás prostou nemožností. Než, čelio nemaže tělo, jest dovoleno duši. Perutěmi nábožnosti vzlétají kněz a lid ke trůnu Božímu; jejicli srdce zbavuje se pozemsl:ýcti pout, aby kořilo se tomu, jemuž náleží chvála a čest od věků; duch putuje od věčného Sionu k tomu, jenž byl, jest a na věky bude. ó těch svatýcli okamžiků, v nichž se nábožné shromážde iií povzneslo v duchu 1: prazdroji všelic bytí! To jest obsah a význam slov: »S u r-sum corda!« »Vzhůru, srdce!« Vy-bízejí nás, abychom všecky síly duše od pozemských věcí vyprostily a výhradně obcování s Bohem a božským věcem věnovaly. lají naše srdce zbaviti všech pout pozemských náklonností a pi-ání, aby zahořelo svatou láskou Boží, jako se vypravuje v životopisecli sv. Filipa Neri, sv. Benedikta, sv. Martina a jiných světců, kteří zejména při sloužení mše svaté bývali vroucností uchváceni tou měrou, že žár duše i z těla vyzařoval. Věřící odpovídají l: vyzvání ]:něze: »Habemus ad llominum«, ».]láme k Hospodinu je pozdvižena.«Běda, kdyby to byla lež, kdyby srdce lpělo | ||||
|