|
| ||||
| ||||
|
— 52 —
Kappadocké a v Konstantinopoli ten způsob zpěvu zaveden, jak praveno, nejstarší hymny nebyly metrické, vyznamenavályt se jen b á-s n i č t ě j š í mluvou. Když pronásledování přestala, vyskytaly se hymny hu- s t ě j i a od té doby vyskytují se také v církvi západní. Vynikajít nad řecké prostotou mluvy a vnitřní cenou. Mnoho a to vzácného se ztratilo, jako: hymny sv. Paulina, biskupa z Noly v Kampanii. 6. Jak velice důležit zpěv kostelní (církevní) jest, o tom svědči již sv. Ba-sil Veliký. Pravít zajisté: »Církev, aby smysl pro víru budila,doprovází články víry příjemnou melodií, abychom sladkou líbeznosti tolio, co jsme byli slyšeli, bychomt i smysl předneseného ne íipině schopili, dojati byli.« A jak velice zpěv církevní na mysl působí, líčí nej krásněji sv. Augustin, když slýchal jej v chrámě Milánském. Píšet ve svých vyznáních (IX. 6.) : »O j a k jsem pohnut byl, jak hojný proud slz z očí mých kanul, když jsem chvalozpěvy a písně ku cti a chvále Tvé, ó Bože, prozpěvovati slyšel! Zvukové ti vnikali v uši mé a obměkčili mé srdce ku při-jetí Tvé pravdy; a jimi se roznítil plamen zbožnosti v duši iné, slzy kanuly- a bylo mi při tom dobi c.« 7 Začalit záhy již výteční mužové církve, jakých hojnost byla na počátku v prvních stoletích, vystupovati samo-statně, čistiti a tříbiti; povstali i vý- t e č n í b á s n í c i, kteří podkládali anebo skládali samostatný t e x t, jako mezi řeckými sv. Rehoř Nazianzský. Avšak jen učitelům církve, jejichž n á b o ž n o s t a pravověrnost všeobecně uznána byla, dovoleno bylo svými církevními zpěvy mysl věřících povznášeti a k bohoslužbě naladovati. Možno rozeznávati řecké a latinské. Co řeckých čili výcliodních se týče, bylo po 4. století mezi nimi málo lilav vynikajících. Sv. Rehoř \az. nejlilavnčjší (i g. květ. 389), zanechal básně o svém životě, též básně poučné a hymny. \ěkteré vyznamenávají se prostotou a obsahem, avšak církev řecká přece ni-čehož z nich do bohoslužby své nepři-jala. Též sv. Basil Veliký byl básník ; ale byl hlubší, více řečník a filosof než básník. Biskup S y n e s i u s z Ytolemaidy byl slavný básník, hluboký a vznešený; vy-nikal zvláště svými smělými mystickými hymny, avšak ani z nělio církev nic nevzala. Byl dlouho novoplatonikem a snad jsou hymny jeho z doby, kdy mnozí mezi novoplatonismem a křestanstvím se povahovali a kolísali.1) Přece však bylo u Relcíi mnoho hymnů při bohoslužbě. V 7. stol. mnoho v oboru tom vykonal sv. Jan D a m a s c e n s k ý, nazýván C h r y s o r r li o a s (zlatotekoucí) a zemí•el S. květ. 754. Avšak nejlepším a církvi nejprospěšnějším byl na východě sv. Efr é m, příjmím Syrský. Narodil se r. 300 po Kr. Provázel biskupa rodinného města svého Nisibis ku sněmu Nicejskému (325), pak ustoupil na poušti. Později založil v Ldesse šlťolu velice slavnou a bojoval odtud četnými spisy proti všelikému bludnému učení v církvi. Byl i výtečný kazatel. Zesnul v Pánu r. 387. Jeho modlitby a písně dosud jsou nad míru váženy v církvi východní. Jeho památka koná se tam 28. ledna, u nás i. února se sv. Ignáciem Antiochenským. 5. Avšak i Gnostikové (gnosis, známost, věda) a jiní kacíři skládali písně a jmenovitě své bludy v písně a básně zalialovali, aby tím spíše je šíi•ily; tak činil Valentin, Bardesanes a syn jeho Harmonius, též Ariani, Apollinaris a jiní. V Syrii všecky ty zpěvy slyšány jsou, avšak Lfrém proti nim skládal hymny k a t o l i c k é , z nichž Syrové tak se těšili, že na vše ostatní zapomněli a katolická církev opět slyšána jest, zvítězila.L) y. Některé synody na východě nápadná ustanovení vydaly o hymn e c h. Tak Laodicejská (as r. 372, can. 59 ), aby v kostele jen staré písně zpívány byly; synoda ve městě B r a g a v Portugalsku (r. 561, can. 12.) hymny dokonce zakázala a to proti Priscillianistům (can. 12.): »Zlíbilo se, aby mimo žalmy anebo písma svatá nového i starélio zákona nic básnicky složenélio v církvi se ne-z p í v a l o.« (Hardnin L, IIL, 351.) Avšak přece všeobecné touze povoleno jest. Druhá S e v i l s k á (r. 61g) zapověděla jen písně haeretického anebo neznámého ') Plato, jak známo, svými ideami a svou filosofii křesYanství nejblíže přišel. 21 tinostikovč zvláčtě byli nebezpeční. Proč? Že slibovali uvésti ducha do chrámu vědy; a duch lidský vždy hloubavý, bádavý a zvědavý jest. | ||||
|