|
| ||||
| ||||
|
— 3 6 --
vidí patrně a jasně „ty suplikanty” nejprv po dvou a pak jednotlivě s nadpřirozenou litosti a kajicností kráčeti před trůn Soudce spravedlivého. A když již tam všichni klečí, nyní společně, ale jen šeptem a s uzardělou tváří v pianissimo společně volají: „Parte Deus ! Ušetř ! Slituj se, Flospodine !” Tak živé byly ty obrazy, které v duši se střídaly, když jsem na kůru Dominikánském sbor svůj řídě s ním společně se modlil a meditoval o překrásné sequenci. Obraz za obrazem v blaženém rozechvěni míjel malován nejrozmanitějšími barvami tonovými. Přátelé hudebníci! Analysujte, ale dlouho a důkladně a svědomitě Aneriovo „Dies irae.” Fiihrich uměl meditovati, to vidíme na jeho obrazech, zejmena na illustrovaném Kempisově ,Následování Krista," Anerio utnčl meditovati, to vidíme na skladbách, zejmena v „Dies irae” zádušní jeho mše. Ač každý z obou jinými barvami líčil, jeden viditelnými, druhý tonovými, v podstatě koncepce a komposice jednotlivých obrazů jsou si rovni oba mistři — mistr malíř-básník s mistrem hudebníkem-básníkem. A nebylo nemístné oslaviti památku Fiihrichovn památkou Aneriovou. Věky zde nerozliodujf. Přátelé duchem i po stoletích se sejdou. Přátelé hudebníci! Analysujte Aneriovo „Dies irae” a Fiihrichovo líčeni „Smrti, Vzkříšení a Posledního soudu” a naučíte se s oběma meditovati i modliti se. Obé jest prací vděčnou i krásnou! S pětililasným ,Pie Jesu Domine, clona eis requiem. Amen", skončilo se „Dies irae,” které s předcházejícím Gradualem a Traetem trvalo celou půl hodinu, vše, jak samo sebou se rozumí, bez průvodu varhan, poněvadž i nejpěknějšf průvod jest na ujmu jemnosti oduševnělého hlasu lidského. „Offertorium” přednášeló se choráhiě z ,Ordinarium Missae" společně s et. pp. bohoslovci, kteří chorál výtečně přednášeli, brzy sami, brzy v sesílení celého sboru smíšeného; Sanctus", ,Benedictus" a ,Agnus Dei" z Aneriova P~equiem, které od alumnů chorálně intonovalo se, smíšeným pak sborem čtverhlasně pokračováno jest. Když jsme končili s cliorálním „Communio”, a naposled et. pp. bohoslovci sami zpívali překrásně ,Requiem aeternam dona eis, Domine: et lux perpetua luceat eis,"načež celý ještě sbor naposled s veškerou láskou a ohněm pokračoval slovy úpěnlivými „Cum Sanctis tuis in aeternum,” poslední pak myšlénka „quia pros es” táhle, zvolna hlasem přidušeným a pološeptem jako z dálných krajin jiného světa ze rtů jakoby z dálí doznívala a odumírala, pozoroval jsem, jak pohnutím zachvěly se rty zpívajících. Jemný vánek vzduchu nadpozemského přeletěl mnohou tváří. Hrobové ticho rozprostíralo se ve svatyni, jakoby tam ani živé duše nebylo. Umělci důstojně oslavili náčelníka svého zesnulého. Ten den by1 vypravovatcli svátkem. Poněvadž pro částečné unaveni, které bylo následkem delšího napnutí duševního, nebylo možno odpoledne pustiti se do práce opravdové, jelikož dojmy obrazů tanových vmysli ještě doznívaly, prchnul jsem před sebou samým, jak častěji činívám, k dávnému otcovskému příteli svému Hellichovi, u něhož duše účastnou se stává klidu, který od něho se dědfvá na celé vůkolí. V malířském jelio atelier-u vlaje vzducli mé povaze neobyčejně lahodný. Později ruku v ruce šli jsme navštíviti našeho arcbitekta Barvitius-a, kam za nedlouho do-stavil se roztomilý Šimek sochař. A jakoby nahodilá schůzka umluvena byla, objevil se ten, který nám ještě scházel, malíř Sequens; — jedni osobni a důvěrní přátele zvěčnělého 1 úliricha a druzí jclio ctitelé, všicluii pak dohromady duševní jeho blíženci a stoupenci, každý v oboru svém vlastním. A tak co dopoledne započalo se, nyní pokračovalo se .v utěšených a zajímavých rozmluvách a v přátelském hovoru, až sklonil se den zcela zasvěcený památce — Josefa Fiihricha. „Requiescat in pace. Amen.” Odpočívej v pokoji. Amen. ,Cuni Sanctis in aeternum." Se Svatými tvými na věky, -- s těmi světci, které ruka jeho za živa tak dojemně štětcem i tužkou vyobrazovávala, a které duše jeho v životě tak věrně následovávala. „Cum Sanctis tuis in aeternum :” — „quia pius es,” — pořád ještě k uším dorážela ozvěna posledních slov regnif. Ta ozvěna „quia pius es,” — která dopoledne v chrámu tak mocně dojala muc i sbor můj, ještě ve snách v duši zněla dále. Lclauer. Opětné slovo pp, učitelům a ředitelům kůru. „Cecilie” nabývá poznenáhla čím dále posvátné. Již veškeré takměř listy veřejné, tím mocnějších spojenců pro svatou věc hudby odborné i politické, s vřelosti ujímají se re-Pokračování v příloze. | ||||
|