|
| ||||
| ||||
|
Přiloha k čís. S. „Cecilie”. — 37 —
formy kostelního zpěvu, kladouce zejmena učitelstvu a ředitelům kůrů na srdce starost a péči o probuzení a rozkvět živého tohoto odvětví uměleckého v lůně národa česko-slovanského. Dnes s potěšením zaznamenáváme dvojí hlas, dvoje napomenutí a povzbuzení učitelů, přirozených to pěstitelů zpěvu i kostelního, jedno z Čech, druhé z Moravy sesterské, aby i v tom jevila se láska i páska společná, vížící nás k práci společné. „š k o t n í k”, časopis katolického učitelstva, vydávaný a redigovaný od I'rantiška Schoenbecka v Praze, praví v článku o „zpěvu chorálním” v č. 6. (dne 31. března 1876. Ročník XVI. 26.) jak následuje : „Od některého času počíná i v Čechách reformovati se hudba kostelní, vyklizují se z kůrů švitořivé housličky, vřeštivé klarinety, ohlušující trouby a bubny a v chrámích leckdes již zaznívají při službách Božích jen hlasy lidské. A to zajisté chválíme. Nebo budba kostelní jest služebnicí liturgie a proto musí býti této přispůsobena, aby jí slova liturgická zněla slavněji, Bůh byl více poctěn a srdce věřících k Bohu a k posvátné oběti na oltáři obrácena, na pobožnosti povzbuzena a roznícena. Tomuto pak účelu vyhovuje nejlépe svou klidností a vážností, svou jednoduchostí a po-chopitelností, svou slavností a vznešeností zpěv chorální. Vyhýbaje se vší chromatice nebudí vášní, jest zbožný, cudný, čistý a jemný ; přispůsobuje se všem potřebám, radosti i zármutku, naději a lásce, kajicnosti i bolesti; nebot jest při vši své jednoduchosti pin rozmanitosti. Chorál jest hudbou samou Církví stvořenou pro služby Boží nařízenou, jest vlastní hudbou kostelní, která ku všem liturgickým úkonům se hodí, pročež se jí též na počátku výhradně užívalo. Zvláště u nás v Čechách pěstován v letech dřívějších chorál velmi pilně a svým zvláštním spůsobem se vyvinul. Jen zkažený vkus pozdějších dob osvětářských byl s to, aby z chrámu vytlačil velebný chorál. Vše to uznává se, ale přece mnozí ředitelové kůrů — a většina jich jest učitelů — váhají obnoviti starý zpěv chorální. Říkajíc: „S chorálem nesmím na kůr, náš lid miluje něco veselejšího.” Tu napadá mi anekdota. Když kdysi velký Haendel provozoval jedno ze svých velkých oratorií, přišlo k němu ně-kolik neomalených panáků, vzdávajíce mu chválu, jak prý se spanilou hudbou jeho po-bavili. Pochodili špatně. Umělec, jebož bylo velmi snadno rozlobiti, vzkřikl na ně : „Darebové, napraviti vás chci, ne baviti!” Ředitelové kůrů, kteří se, jak svrchu položeno,omlouvají, nejsou Haendlové. Nechtějíc věřících v chrámu napraviti ale baviti, lidu se líbiti a za to chválu míti. Na místě tedy, aby hudli ku cti a slávě Boží, hudou ke své vlastni cti a slávě. Není-liž to ošklivé a neměli by již, aby takouto skvrnu od sebe odvrátili, zavésti na kůru zpěv chorální? To pak tím více, protože mohou býti ujištěni, že ta část věřících, která přicliází do chrámu, aby se skutečně modlila, brzy jim bude za to vděčna, vidouc se zpěvem chorálním z pobožnosti nikoliv vytrhovanou, ale v ní podporovanou; o vděk oněch, kteří přicliázejí do kostela jen se bavit a smyslnost svou pokochat, přece jim nepoběhne! Avšak již slyším druhou nikoliv nezávažnou námitku ředitelů kůrů. „Kde pak na-jdeme zejmena v menších osadách na venkově zpěváků, abychom mohli chorál důstojně pro-vozovati?” Odpovídám: Dobří zpěváci nepadají ovšem s nebe ani nevyrůstají ze země, ale třeba si dáti něco práce, aby si jich ředitel kůru vycvičil a vzdělal. Práce ta není tak hrozná. Mát ředitel kůru, zvláště je-li učitelem, k tomu dítky. S těmi at zpívá stupnice se slabikami solmisačními; dále cvičení, jak nalezají se v Habcrlově „Magister choralis” na str. 26 a 27, nechat cvičí je, jak by měly neeliávat při zpěvu hlasu přibývati a ubývati, jak „piano” zpívati. To budov cvičení před-běžná. Potom at zjedná si velmi laciné Ordinarium missae, v kterémž k náležitému před-nášení velice nápomocny jsou tři druhy not, longa, brevis a semibrevis, at žákům před-zpěvuje a žáci at zpívají po něm. To je všecko. Jen na počátku dělá to nějakou obtíž. Brzy zvyknou si zpěváci na cizí ten spůsob sledování not a ukončování a každým novým číslem jde to lehčeji. Starší zpěváci učí se nejlépe chorálu od dítek, mladší žáci od starších a takž má ředitel zpěvácký sbor, který zůstává stále stejným, s kterým je konečně jen málo práce, ješto od dola zpěváků, při-bývá, když nahoře jich ubývá. Ano z chorálních těchto zpěváků vycvičí se snadno i zpěváci, již by zpívali skladby kostehií slohu Palestrinova, který jest též od Církve schválen a skladbami takovými, zejmena o větších slavnostech, vystřídali někdy pouhý zpěv chorální. Neví-li konečně kdo s celou tou věcí kudy kam a proto ji nezavádí, obrat se na hudební odbor „akademie kř•estanské” v Praze, odkudž se mu zajisté náležitého poučeni dostane. Ba my kojíme se nadějí, že odbor tento vezme v pilnou úvabu návrh, který nám byl se strany jednoho p. učitele učiněn a jenž zní v ten smysl, aby „akademie křestanská” založila jakousi „matici hudební”, kde by jednotlivci anebo chrámy za příspěvek roční anebo | ||||
|