|
| ||||
| ||||
|
— 70 —
a zbožnost se udušoval. Varlianík po každém řádku své bravury na klávesnici prováděl. Roztahováním nápěvu světský původ se nezakryje. Chorál a zpěv figurovaný se přednášejí ovšem pohybem v o 1 ný m, ale přece pět- i šestkrát rychleji než poutnická píseň. Witt pravil o zpěvu obecném: >Z p ě v obecný jest v pravdě jen tenkráte příjemný, velebný a po-vznášející, když se lid naučil jej řádně zpívati a stálým cvičením v řádném přednesu se udržuje; jinal; jest pravý opak toho.« Já pak již končím a to s prosbou a přáním, byste, ct. pánové a laskaví posluchači, nejen sami díla horlivě se chopili, ale i jiných povzbuzovali, a to proto, aby národ český, jejž Bůh takvelice nadal scliopem ku zpěvu a hudbě, kterýž chová perly velice vzácné z doby staré a l.terýž za posledních dob tak velice vypila v umění všelikém i v hudbě světské, opět i v hudbě církevní a ve zpěvu se povznesl jak může a jak Bůli mu cit i schop dal, aby opět ve clirámích našich Bůh ctěn byl, jak ho důstojno a jak sv. církev káže; čímž jistě vydatně se povznese i vzdělání jeho i zbožnost, ušlechtí se mrav a povaha jeho a položena bude liráz surovosti, jakáž v jistých vrstvách za dnů našich namnoze se ukazuje; aby vynikal nn•avností, zbožností a vzděláním jako bývalo a to ke cti a chvále Boží, sobě pal; ku blahu časnému i věčnému. Budet pak, jakkoli počtem malý, přece v e l i k ý v dějinách, což aby 1'án Bůh dal, já z téhož srdce přeji. A tím clomluvil jsem. O králeviči kouzelníku, (ěi: Kolikerý jest zpěv`) (Předneseno o valné výroční schúzi farní Cyrillské Jednoty v Želivě dne zr. února 1897-) Název clnešíií přednášky jest ošemetné šibalství a šibalská ošemetnost. Dle názvu očekávati by mohl přece právem každý : velect. posluchačů, že uslyší dnes ně-jakou pěknou pohádku o zlatých zámcích a báječných obyvatelích jejicli, ne-uslyší však ve skutečnosti nic než holé polcračováuí oné přednášky, kterou jsem vloni o valné hromadě velectěné členy naší Jednoty nudil a mučil. Proč jsem dal tedy letošní přednášce o zpěvu náz(-v tak neobvyklý, podivný, pohádkový? Na tuto otázku odpovím, s dovolením, až ku konci. I\Zožná, že již průběhem přednášky velect. posluchači odpověd sami uhodnou. U předešlé valné schůzi, jak se snad někteří posud pamatují, uvažovali jsme otázku: >Co jest zpěv« a dospěli jsme po rozličných ol.likách k tomu konci, že zpěv jest 1) spojení slov s nápěvem; 2) nápěv že jest sesílenv neb bohatěji rozvedený přízvuk řeči; 3) tu bohatost že tvoi•í řada tonů, která jest výrazem neb ohlasem vnitřní nálady mysli čili toho dojmu, který smysl promyšleného slova na duši rozjímajícího hudebníka umělce činí. Když jsem před rokem tuto odpověd napsal, pi-ipadla mi podivná myšlénka. Zdálo se mi, že každá otázka jest jakási tajemná záhadná jeskyně nebo sluj, ve které začarována jest neznámá bytost; ta bytost kdyby se objevila, že proměnila by, temnotu, do které zahaluje otázka mysl naši, poje nou v nenadálou jasnost. Tou neznámou tajemnou bytostí, která z temna otázky vystupujíc tmu poznání našeho zaplašuje, jest odpověd'. — I pi-ipadlo mi tudíž, že i ta odpověď, kterou jsme sobě na otázku: Co jest zpěv, dali, jest jal.ousi tajemnou, di•ív neznámou, od nás však objevenou bytostí, jinými slovy, že zpěv, pracnou úvahou a napjatou pozorností velect. posluchačů z hlubin otázky objevený, jest jako nějaký z temné jeskyně vysvobozený zakletý syn bohatéuo krále. A čím déle touto podivnou myšlénkou jsem se obíral, tím více podobnosti shledával jsem mezi zpěvem a báječným synem nějakého mocnélio vládce. A v pravdě: Králem otcem syna zpěvu jest nadš ní, jehož říše obepíná celý svět a pne se od prachu země až k trti iu Bytosti nejvyšší. Tento král ocll:ázal zpěvu, synci svému, boliaté dědictví. Před stavme sobě, že jeskyně, ze které jsme báječného králeviče vysvobodili, stojí na temeni nebetyčné liory, tam odtud | ||||
|