|
| ||||
| ||||
|
katolickou posvflitno1l
ORGrAN 02EM JUSOxY CYR=SS É. Majitel, vydavatel a redaktor: 1897, Ročník XXIV, F. J. LEHNER. Číslo 11, a 12. CCImu!mmmuunnniuunnrwnnuur,rn r,rr1 1111,1 1 11111 1111111111 UIIIIIIII 1 muu!ro rrri i i i rn i i i i i rri,nnmmnnnniunn uniunn il O výchově mládeže hudební. Píše Jan Ev. Zelinka. (Pokračování. Nedivíme se ostatně více mylnému názoru, dle něhož jedna z nejlepších skladeb ryze církevních »Missa septimi toni« od dra Fr. Witta ducha hudebního po-strádá (H) a jest prý skladbou suchopárnou —. Instrumentální směr, o jehož mohutněni — ovšem na úlcor sady vokální — novodobé methody vyučovací v prvé řadě pečují, zavinil, že: i, orchestrální transkripce stávají se skladbami klavírními, 2, místo pro solový hlas s průvodem píše se pro hudební nástoj s průvodem, a za 3. místo pro sbor s průvodem nástroje píše se pro nástroj s průvodem sboru. Kdo názory tyto, které vlastně měly by býti výjimkami, uznati nechce, postrádá intelligence liudební dle mínění tvůrců nového směru (!). Zdali hudba církevní vzhledem ku svému účelu, aby i. lehce pochopitelnou byla a přiměřená silám, které k disposici máme, současně ale 2. na nic theatrálního nebo vůbec světského neupomínala, srozumitelný a úpiný text církví předepsaný obsahovala a všeho neslušného hřmotného průvodu zbavena byla — zůstává prozatím věcí vecllejší. Na kůrech našich zdomácněly skladby Cainera, Foerstra, Sychry, Nešvery, Smolíka, některá motetta od Steckera, konečně Hrušky a Skuherského, jichž požadavky technické jsou již dosti značné. Všecko ostatní psáno více méně pro studium. Pokusy, studium, nic více —. Reformatoři sáhli zpět ku chorálnímu směru, oni podrželi to, co církvi jest vlastní. Vznikly ovšem zde tak jako jinde skladby postrádající hluboké snad vynalezavosti hudební, které však provésti lze za všech okolností — slušně. Včelu bylo tedy dosaženo a sice tou měrou, jakou účelu vytknutého nové po-kusy nikdy nedosáhnou. Pokusy těmi, změniti náladu hudby chrámové a přispůsobiti tuto k hudbě světské nebo alespoň k oratoriu, kráčíme zpět potud, dokavád nebude dostatečných prostředků hmotných. Potom ale bude vždycky ještě otázkou, zdali nepoddává se hudba církevní v moc realismu, kterému vyhověti snaží se umělci doby nejnovější, aby hověli vkusu jisté vrstvy obecenstva, v domnění, že učinili pokrok, ve skutečnosti ale zpět kráčejí. V básnictví, malířství i stavitelství vidíme až na některé výjimky tentýž sestup. Pokrok zříme jen tam, kde s rozvahou a uměleckou soudností od základního pravidla s pravým smyslem pro krásno ku předu se kráčí, a to opět jen tehdy s ohledem na zpěv církevní, jsou-li technické prostředky v souhlasu s požadavky technickými uměle-c k é h o díla. Každá novota musí míti základ estetický, který spočívá v jistém pravidlu, které opět vyvinouti dlužno zušlechtěním názorů realistických, pře-tvořených v nadšení ideální. | ||||
|