|
| ||||
| ||||
|
— 7s —
Umění sloužící církvi stojí vždy nejvýše. Tak mluví všichni estetikové. Uvažujte o tom s ohledem na hudbu církevní, která pojiti se musí s nejvznešenějším výkonem liturgickým. Dospějete k názoru, že nesmí a nemůže poddati se úpině názorům realistickým, má-li účel její zůstati nad veškerou pochybnost po-staveným. Církevní hudba, t. j. chorál a jemu podobná hudba, at to již styl palestrinský neb z téliož vzniklý sloh, za-stoupený v mnohých skladbách nových, at již prací Wittovou, Mittererovou, Hallerovou nebo jiného mistra obnovený, stojí tak vysoko, že žádný romantický moderní neb jiný živel dostihnouti jej nemůže. Všecko, co směřuje k hudbě světské, má sice úspěch okamžitý, ale rozhodně není úspěch ten trvalým. Z praktické stránky pojato, přesvědči se o tom každý, kdo po delší dobu pro-vozované skladbě modernější na př. Wittově »Lucii« a j. provede opět některou diatonickou skladbu stylu přísnějšího. Současně dospěje dirigent ku přesvědčení, že směr reformační z té příčiny, aby rozmanitost se pěstovala, připouští i moderní sloh, avšak nikoliv theatrálni neb technické vyspělosti sil pěveckých neodpovídající nebo dokonce rozháraný, aneb, jak v některých novodobých skladbách zříme, pokusy harmouicicých kombinací, o jichž praktické ceně jen tolik známo jest, že jsou to pouhá studia harmonického a kontrapunktického umění, a pokusy dramatisování textů na půdě církevní. Jmenovitě uváděti netřeba nikoho, každý praktický dirigent kůru zajisté pochopil již, že jednolilasé »Asperges« chorální neb některá slušně provedená unisonka spíše názvu hudba posvátná zasluhuje než skladba mnohohlasá, kde s úzkostí očekáváme »jak to dopadne«aneb se skladbou, kde upřímně řečeno některé nezpěvné místo p r a v i d e l n ě celý dojem nejen skladby, ale výkonu církevního ničí. Touž měrou nezasluhuje názvu »hudba církevní« skladba psaná za tím účelem, aby sopranistka ukázala své ti-pytué tremolo nebo varlianík dovednost svou v ovládání královského nástroje na jevo dal. Mnozí novodobí kritikové hudby církevní posuzují církevní skladbu z tohoto nemístnélio stanoviska, a pisatel těchto řádků může z vlastního přesvédčení potvrditi, že liudba podobná u přívrženců vyznání protestantského, anglikánského a j., kteří v uspořádání výkonů liturgických nejsou talc přesní jako my katolící—pravé zděšení vyvolala. Jako hudba vůbec s podloženým textem církevním vzbuzuje mnoliá skladba za-sloužený obdiv, pěkně nazírá se v partituru, pěkně hraje se to na klavíru, někdy podaří se také s vybranými silami skladbu provésti, jakmile ale na krátkou dobu skladbu odkládáte anebo slabší síly na-stoupí — je konec! Mnohé p a k v ů b e c p r o v é s t i n e l z e, nebo jen zvláštními silami výminečně. Tak patrně myslí sobě ,>tvůrci směru nového« hudbu církevní a dokazují to tím, že ve skladbách lehčích hledají jen to, co tam vskutku jest slabého a o to »kritiku« svou opírají.*) (dni nevidí účel, neznají směr, neclití přispůsobiti se studiu, aby v ducha zpěvu církevního vnikli, proto, poněvadž se tento obor hudební — nevyplácí. Ti však, kteří hudbě církevní síly své věnovali a věci dle slabých třeba sil svých prospěli, tito »po-.šetilci« strží výsměch, pohrdání a potupu. Takuvým směrem kráčí sebevychování mládeže hudební, tak splácí svět! (Pokračování.) *) Poněvadž kritika zaujala místo reklamy. O králeviči kouzelníku, (ěi: Kolikerý jest zpěv?) Předneseno o valné výroční schůzi farní Cyrillské Jednoty v Želivě. (Pokračování.) I vážné okamžiky života lidského na- skladatelů nespokojoval se pouze tím bývaly zpěvem jakéhos milého, utěše- oduševniti zpěvem poměr člověka k nejného, ano řekl bych posvátného rázu bližšímu vůkolí a k bytostem pozemským, a to především a ponejvíce zpěvem du- ale povznesl se, jak jsem již podotkl, chovním. Nebo tvůrčí duch národních až k samému trůnu Vládce všehomíra | ||||
|