|
| ||||
| ||||
|
— 3 —
Pato slova jsou, podobnę jako ver- I kdyby to nebyla prísná povinnost šíky v úvoclu a závęrek, pri všech prae- práva Bohu dękovati, talc by nás naše facíclt stejná. Ctyri dűvody se tu uvádęjí, vlastni srdce k tomu pozbuzovalo; nebot proc máme Bohu dękovati. srdce lidské jest stvoi•eno k vdęcnosti a »Jest liodno« (dignum) a sice k lásce. »Proc medle,« táze se sv. Am- vzliledem k Boliu, jehoz tím uzná- broz, »nedal Bűli clovęku, chtęje ho váme za nepodmínęného pána a zrídlo uciniti knízetem zemę, tęla z nejjemnęj- všeho dobra. Jako Icvctiny, cím více jim šího vzduchu, nímz se odívají andęlé slunce uclęluje svého tepla, tím více vy- sestupujíce s nebe; proc nedal z nejcist- sýlaji ke slunci své líbezné vimę, tak má šího zlata anebo z prűlileduého mramoru i clovęk, cím více obdrzí dobrodiní s nebe, anebo ze svętlé hmoty hvęzd? Vzduch tím více modliteb díkű k nebesűm vy- je sice príjemný, avšak neplodný; zlato sýlati. svítí, ale talcé není plodno; drahokamy Ale jest také liodno v z li l e d e m se trpyti, avšak nic nevydávají; a po- k n á m s a m ý m. Vdęcnost jest zname- dobnę neukazují nám ovoce nebe a ním šlechetného srdce, kdezto nevdęc- hvęzdy. Toliko zemę, zaseje-li se do ni nost prozrazuje nízkou duši. Vdęcnost málo zrn, vydá více klasű, a místo ne- k Bohu pocítá se mezi nejsvętęjší a nej- patrného zaludu vyrűstá do výše pre- sladší povinnosti, mezi nejkrásnęjší a nej- silný dub. 13űh stvoril tedy clovęka ze ušlechtilejší cnosti; dává svędectví o po- zemę, aby se ucil od své matky vdęc- korné dętinné mysli, která zdobí pravé nosti, jezto zemę obdrzené símę roz- dítko Bozí. Jako vęnec ze zlata a stríbra mnozuje.« ovinují dary Stvoritele a milosti Vyku- »A jest spasitelno« (salutare) pitele clovęka: a tento molil by dárce pro nás Boliu dękovati; nebot nejlepším zapomenouti a nevzdávati mu dílcű srd- prostredkem dosíci od Bolia daru setr- cem, ústy a zivotem ? vání, zajištęní spasení a vęcné blazenosti Konecnę nálezí horlivá vdęcnost ku jest ustavicné díkuciuęní; jestit jiz po- krestanské dokonalosti. Cím lepší a ná- cátek vęcnélio zivota, ostruhou, jez nás boznęjší, cím pokornęjší a cistší jest pobádá na cestę k nebi: prosba mlcky duše, tím více bude napinęna duchem k Bohu, která od nęho vzdy více milostí vdęcnosti. Svatí neustávali na zemi Boliu vyluzuje a dosahuje. (Cornelius a Lapide.) dękovati, a neustálá vdęcnost jest jejich (ó, jak nekonecnę dobrý jest Bűli ! blazeným zamęstnáním v nebesích. Pro- Zádá a ocekává našich díkű, ne ze jicli rok ve "Zjevení spatril všecky andęly, potrebuje, nýbrz aby nás novými dobro- kterak »stáli kolem tríuiu, a starcű, a diními mohl obdariti. Proto jmenují svatí ctyr zvírat; i padli pred trűnem na tváre Otcové vdęcnost nejvętším bohatstvím, své a klanęli se Boliu, i•kouce : Amen! Bozí męrou pro jeho dary, rukou, v které Dobrorecení, jasnost a moudrost a díkű se milost mnozí, jako v ruce Jezíšovę cinęní, cest a moc i síla Bohu našemu chleby a rybycky. O ní vykládají výrok: na vclcy vękűv. Amen.« (Zjevení sv. Jana »Kdo má (a díky ciní), tomu bude dáno %r I I, I2.) a bude hojnę míti; ale tomu, kdo nemá »Jest spravecílivo« (justum) (jest nevdęcen), bude i to, co má, od- Bohu clílcy ciniti; nebot nikdy nemohli jato.« (Lulc. 19, 26.) Proto radí Otcové bychom splatiti, cím jsme tnu povinni, modlitbę prosebné vzdycky jako doporu jenz nás z pouhé lásky stvoril, nás ne- cení predeslati srdecnou modlitbu díkű. potrebuje, a jenz nás z pouliého milosr- Tak praví sv. Jan Climaeus : »Chtíce po- denství vykoupil, kdyz jsme zaliynuli. dati písemné zádosti svýcli proseb, na- Jediný zpűsob zaplacení našich dluhű pišme nahore uprímné díkűcinęní; na vűci Boliu jest vdęcnost; ale proto také drulié rádce pripojme skroušené vyznání se od nás jako povinnost výslovnę zádá. ze svých vin, a potom teprve prednesme »Le všeho díky cińte; nebo tot jest vűle svou zádost. To je nejlepší porádek pri Bozí v Kristu Jezíši o všech vás.« (t. Thess. modlitbę, jak naucil andęl Bozí jednoho 5, 18.) »Díky cińte vzdycky ze všeho ve z našich bratri.« jménu Pána našeho Jezíše Krista Bohu Jest tedy v pravdę hodno a sprave- a Otci.« (l:fess. 5, 20.) A jiz ve Starém cílivo, slušno a spasitelno Bohu díky ci- Zákonę ustanovil Bűh sám obęti díkű. niti. Ale jak daleko má sahati naše »Jest slušno« (aequum) Bohu dę- vdęcnost a naše dikíicinęní? Odpovęcí lovati. Slušnost je onen prirozený cit následuje ve dvou slovíckách »vzdy a práva, jenz i tu mluví, ];de zákon mlcí. všude« (semper et ubique). Hranici | ||||
|