|
| ||||
| ||||
|
— 20 —
iVInozí Cyrillisté ovšem, lilavnę na nýbrz proto, íe na mnoze pro nedostatek venkovę, neumęjí latinsky a nemají ani cviku a píle byl nicemnę prednášen. kdy, by se naucili významu jednotlivých Má-li však cvicitel chorál rádnę liacvi- slov chorálu. Od nicli tedy nelze poza- citi a cleklamovati, jest mu mimo jasnou dovati, by kazdému slovu v cliorálu roz- výslovnost lilásek a textu clioráluího a umęli. Ale ceho nelze zádati od nich, mimo dokonalou znalost obsahu jeho toho se právem dámáháme u cvicitele d) dbáti prízvuku a trvání délky a riditele jejich, jenz má býti duší sboru slabik. Znám je zajisté, velectcnípánové, choralistűv. Jako duše tęlem hýbe, tak spor, která` v této vęci nastal a trvá do cvicitel a riditel hýbe celým sborem. dneška. Ale nebude snad od místa pri této Ovšem treba uz pri cvicení celkový vý- palcivé otázce se zdrzeti. Je tedy spor znam a povahu textu vyloziti, a na vý- mezi dvęma stranami. Jedni (benediktiui znacnęjší místa zvláštę opęt a opęt upo- ze Solesmes a emauzšti) stanoví, ze p rí- zorliovati, i co znamenají i jalo pinę LvuCna s labika se nesmí prodlu- melodií obsah jejich jest vystizen, aby z o v a t i( opat Pothier), nýbrz dűslednę pak pri produkci zpęváci s tím vętší všec] pozorností a pi-imęrenęjší náladou zpí- d l o u h y (Y. Kienle). Jiní pak stojí na vali a zpęvem náladu svou na poslu- tom, aby se prizvucná slabika ise chace prenášeli. Cviciti a cviciti je tu svým tonem prodluzov ala (ceciliáni, pravidlem a pozadavkem predűlezitým. ]c nimz se klaní Jesuité, P. Gietmann.) A jak casto se proti tomuto pravidlu ' e takový spor nesmęruje nikterak hrešívá, jak casto tento nejoprávnęnęjší proti autoritę Církve svaté, patrno odtud, pozadavek rádné deklamace se opomijí! ze Církev svatá predkládajíc nám authen- Jalc casto se stává, ze choralista p o p r v é tické knihy nic jinélio nám neporoucí, spatrí text i melodii teprve, kdyz se co by se deklamace chorálu týkalo, nez, »dostavil« na sluzby Bozí, pri kterých abychom z tęcli knih d ű s t oj n ę zpívali. uz má primęrenou náladu v posluchacích Y. K i e n 1 e tedy následuj e opata Y o- vzbuditi ! Vzbudí ji ? To by m u s i 1 míti t li i e r a stanoví tyto dvę vęty: moc, zázraky konati. Jalto pri ostatní » V š e c li n y- tony v chorálu jsou hudbę, tak zvláštę pri chorálu je nad s o b ę r o v n y, totiz lcrátl:y ... Tou za míru dűlezito neúnavné cvicení. N i k d o tonem budiz zpíván stejnę dlouho, krátkým se neodvazuj ve chrámu Pánę pevným a netáhlým zvukem.« zpívati chorálu, dokud jsi ho „Ve slabilcovém zpęvu prevládá p rí- r á d n ę n e n a c v i c i l. Srovnáváte-li se, z v u c n á deklamace textu. Ale tento velectęní pánové, se zásadou touto? prízvuk se nikterak nesmí vyjadrovati Doufám, ze ano. A zajisté nebudete ani táhlejším, prodlouzeným tonem.«*) proti jiné zásadc : Není-li c h o r á 1 t a k Uz napred podotýkáni, ze nepi-eji nacvicen, jak podle pozadavku prílišnému, neprirozenému prodluzování rádné deklamace nacvicen býti prízvucné slabiky; ale kdyby se prízvucná má, necllt se ani pri sluzbách slabika nikterak nemęla prodluzovati, Bozích nezpívá, neclit ustoupí pak by musily také všecky tony stejnę radęji písni lidové, z pina srdce dloulio trvati a tím by se zpęv stal nad i lircila pobozných vęrících mo- míru jednotvárným a loudavým. hutným proudem az k nebesűm Pravidlo ode všech uznané jest: pronikající. Zpívej cliorál, jalo mluvíš! Nuze Neumí-li však lid zpęvu, písnę obradu ridme se tímto pravidlem dűslecíuę. ;Mlu- církevnímu primęi-ené, at se text prede- víme-li, ani sobę nejsme vędomi, ze jedny- psaný jednoduše precte nebo recituje; slabilcy vyšším tonem pronášíme, nez neroznítí-li shromázdęných vęrících v pri- druhé; ze nękteré slabiky prodluz u- męrenou náladu, aspoli se jim tal; Ne- j e m e nade druhé. Stává se tak, jakoz zprotiví, jako to divé hulákání, jaké se műze kazdý presvędciti, v kazdé reci slyšeti, kdykoli na místo predepsaného podle ducha svélio, tedy i v latinę podle textu zpęváci text zkomolený prednášejí ducha jejího. a melodie ne cliorálu církevního, nýbrz Latinu jest rozeznávati dvojí: starou své, jak jim právę na jazyk pricházejí, a novou. Stará kvetla za pozemského ze sebe vyrázejí zivota Spasitele našeho a udrzela se az O chorálu mnozí ani slyšeti nechtęjí. *) Srov. \I. P. >Ein freundsch. Streit űber Proc? S jistotou mohu ríci, ze ne proto, d. Vurtrag des Chorals- Strassbur~Z, Herder, jakoby chorál byl sám v sobę nicemný, 1H97. Str. 16. | ||||
|