|
| ||||
| ||||
|
— 53 —
chordu sedmý ton sa, címz s opaková- dvojhlasý a také nękdy vícehlasý zpű- ním základního tonu vznikla celá oktáva. sob zpęvu, v nęmz cantus firmus (hlavní Jestlize melodie presahovala oktávu jednu melodie) byla progresivnę provázena hla- a bylo treba pribrati oktávu druhou, ne- sem vedlejším, a to z pocátku v oktá- bylo jiz více nutno mysl znepokojovati vách (hlas muzský s chlapeckým) a ve bývalou mutací. quintách. Kromę upravení not, ustálení sy- Guido Tretinský nahradil ostrý prű- stému ctyrliniového a zavedení nové vod quintový jemnęjším quartovým. Pro- methody pri vyucování zpęvu męl Guido vázel-li pobocní lilas hlavní melodii ne- i tu zásluhu, ze Rehorűv antifonár, psaný ustále parallelnę v témz intervallu, at neumami starými, prevedl do svého sy- v dolejší quintę, at v horejší quartę, at stému, a jest litovati jen, ze az na malé v oktávách, ríkalo se o nęm, ze krácí úryvky z Guidonova prepisu se nic ne- »i n m o t u r e c t o«. Nez pozdęji, jiz za zachovalo. Ponęvadz Guido dobou byl Guidona komponoval se provázející hlas dosti blízko dobę Rehorovę, mohl míti ponękud volnęji, a to talc, ze s cantem neporušenou tradici pűvodních zpęvű firmem zacal unisono, v dalším svém Rehorských. vedení pak prošel sekundu, tercii, ve I~Tcjznamenitęjším spisem jeho jest lcvartę krácel s hlasem hlavním, az na »Micrologus Guidouis de disciplina artis konci vęty vrátil se v unisono.L tohoto musicae« (vydán Hermansdorfem I S76 zpűsobu »organum«, v nęmz krácel ve- v Trevíru). Guido byl snad jediný na dlejší hlas »i n m o t u o b l i q u o«, se vy- svętę tak štastný, ze pripsalo se na jeho vinul d i s c a n t u s. V diskantu téz zacal jméno vše, co pred ním a po nęm v oboru provázející cili disicantujicí lilas s teno- hudby se vykonalo. rem (cantus firmus) jednohlasnę, avšak Kromę Guidona psalo v tomto ob- v dalším vedení stoupl-li tenor, klesl hlas dobí i mnolio jiných muzű riizná díla diskantující a naopak. Nota postavena theoreticicá o zpęvu; nez nemęla na další byla proti notę (punctum contra pun- vývin zpęvu vlivu a proto o nich se ne- ctum). A ve XII. století nespokojil se zmińujeme. hlas diskantující postaviti proti jednomu V tfetím období doby drulié, tonu tenoru jen jediný ton, jak tomu bývalo, ale tony dva a vice. A toto od rohu 1300 -1600 soucasné zpívání nestejného poctu tonű ochabuje jiz bývalý zájem pro chorál. vedlo iiutnę k upravení m e n s u r y, ur- citélio to a vzájemného odmęrování délky Pi•íciny toho byly mnohé, z nichz jsou nejdűlezitęjší: a kráticosti tonű. A skutecnę Franko Kolínský jiz ve XII. stol. zná tony rűznę i. Pęstęní humanismu, jalo dí P. I- odmęrené délky: maximu, longu, brevis, bán v »Cyrillu« r. 1895, cís, ti., jenz semibrevis, minimu, semiminimu, fusu a vedle záliby ke studiu starých klassikű semifusu. Základní jeclniclcou l: relativ- roznítil zálibu k pohanství a zrejmou nímu męreni délky všech tonű byla bre- nenávist ke katolicismu vűbec a k boho- vis. Pripomínáme znova, ze urcování sluzebným obradűm zvláštę, a dal vznik délky tonu bylo pouze relativní, nikoliv ke mnozství predsudkű proti chorálu, absolutní, ani ze takt moderní nemęl kteréz tím zlioubnęji pűsobily, cím ménę telidy významu nynęjšilio. Taktem se rozumęlo se jeho pi•ednesu. tehdy rozumęla vlastnę doba casová, 2. Reformace století XIV. a XV., at které bylo treba k pravidelnému zdvihu jiz ve Francii, Nęmecku, Anglii, at u nás, a klesu ruky. která polirdla po vętšinę obętí mše sv. Jestlize tedy na jednu notu tenoru a tím nutnę odhodila i starobylý chorál, zpívali vice not v dískautu, a jestlize a aby lid nęcím pro své zámęry a snahy mohli dle vyvinuté meusury délku tęchto uchvátila, násilím uvádęla v zivot zpęv not zcela dobre odmęriti, patrno, ze dis- v reci materské, který sice si vypűjcila cantus byl jiz posledním krokem ke od církve ]catolicicé, který však prohla- kontrapunktu, on vlastnę ve svých zá- šovala za svűj vyiiález. konech, které zdokonalil doktor sorbony 3. Nejvętší však ránu zasadil chorálu Joarnes de Muris (kolem 1330), jest jiz zpęv vícehlasý. Pocátky zpęvu vicehla- sám umęním kontrapunktickým. A aby sélio saliaji jiz pi•ed století X.; vzdyt z kontrapunktické diafonie (dvojhlasu) »organum«, o nęmz Hucbald (i 930) stala se polyfonie, bylo jen treba k te- mluví jako o vęci zcela známé, byl právę noru (k chorální melodii) a k diskantu | ||||
|