|
| ||||
| ||||
|
- 71 -
se tvoří a článkujf. Noty samy jsou bez určité délky a bez určité síly. V ten čas, kdy vynalezen byl zpěv dvou-a v i c e h l a s ý, vy skytla se potřeba souměrného pohybování současně zpívajících blasů, aby tony, které určitou harmonii tvořiti měly, stejným časem zaznívaly. Toho docíleno mensurou, měřeni tonů dle jejich trvání. Noty totiž dostávaly určité podoby, kteréž délku stanovenou naznačovaly. Délka ta pak měřila se počtem rázů nebo hybů, které rukou mohly se odpočítávati. Každá podoba not značila jistý počet rázů a nota zpívala se tak dlouho, pokud ony rázy se neodpočítaly. Tím způsobem na-byly noty určitého odměřeného trvání, ale co se týká přízvuku, ostalo to při starém, t. j. byly i na dále vázány na přízvuk podloženého slova. V hudbě mensurá]ní byl tedy rytmus z polovičky samostatný, čistě hudební, co se totiž týká trvání not, z druhé polovičky však, co do přízvuku, zůstal pořád ještě vázán na zpívané slovo. S tohoto stanoviska musíme poltlížeti na rytmus skladeb vícehlasných před Palaestrinou, za něho, a nějaký čas ještě i po něm, jakož i na takové skladby (kostelní) novější, kteréž tohoto způsobu akcentováni se drží. Skladby ty následkem mensury zdají se již v taktech skládány býti. Však není tomu tak. NeboE chtěli-li bychom nějaký takt pro tu neb onu skladbu stanoviti, téměř nikdy bychom s jediným druhem taktu nevystačili, nýbrž nuceni bychom byli ku měnění taktu, aby takt své vlastnosti zacboval, t. j. aby taktem zůstal. Jsou^ pak vlastnosti taktu ty, že v něm noty dle své podoby mají určité trvání, a, což podstatné jest, i svůj určitý přízvuk, dle místa, na kterém v taktě stojí. A právě přízvuk je to, jenž v dotčených skladbách taktu ne-připouští. NeboE pak měli bychom skoro samé nepravidelné takty, kde přízvuk klásti by se musil právě na noty nepřízvučné a noty pří-zvučné zůstaly by bez přízvuku. Doby těžké v taktu staly by se lehkými a doby lehké těžkými, takt byl by zničen, čemuž aby se zabránilo, potřebí bylo by druh taktu stále měniti, tak že v jedné a téže skladbě takt dvoudobý se třídobým ustavičně by se musel střídati, a to ne ve všech hlasech najednou, nýbrž v každém hlasu jiným pořádkem; nebo^ hlasy neakcentují všechny zároveň, nýbržjeden po druhém, brzy ten dříve, brzy onen. Však předce jsou ony skladby dle taktu skládány, nebo^ takt bývá předznačen! To zdá se odporovati předcházejícímu výroku!? — Zdá se odporovati, ale neodporuje. Musíme totiž činiti rozdíl mezi taktem oněch dob a taktem nynějším. Spojovali staří skladatelé více jednotlivých rázů v jeden celek, aby mělivětší měřítko, jako my měříme včti metry a ne centimetry. Nynější takt ale jest vynálezem podmíněným hudbou čistě instrumentální. Když nástroje hudební ze služby zpěvu se vymanivše samostatně vystupovati počaly, ukázala se po třeba, přízvuk, který až posud dle slova se řídil, na jiný způsob určovati, poněvadž skladby instrumentální pod noty žádného textu nekladou. Tak vyvinul se přízvuk hudební samostatný, neodvislý od nijakého textu, a naznačil se tak, že se přidělil zvláštním místům každého taktu. Rozdělen totiž takt na doby těžké či přízvučné a na doby lehké či bezpřízvučné. Rytmus ve skladbách instrumentálních sta] se tedy i co do délky i co do síly či přízvuku jednotlivých tonů na jisto postaveným, samo-statným, na žádný cizí živel nevázaným. Na-proti tomu rytmus skladeb církevních zůstával si stejný, co do délky not samostatný, co do přízvuku ale od podloženého slova odvislý. Tím způsobem stalo se, že takt (smí-li se tak nazývati) vokálních těch skladeb neměl žádných určitých míst pro přízvuk, nýbrž tento kladl se tam, kde stála přízvučná slabika textu. Takt ten nemá žádných ustálených těžkých a lehkých dob, on není taktem v našem smyslu, ve kterém jsme i s hora o taktu mluvili. Tím vysvětlíme si úkaz, že bývá nejtěžší přízvuk i tam, kde v taktu našem stojí nota docela bezpřízvučná. Chtěli-li bychom tedy takt nynější v oné skladby uvésti, tu bychom musili druhy taktu stále měniti. Na doklad rozdílu mezi taktem starým a nynějším stůj zde aspoň jeden příklad. V osmihlasé mši ,Confitebor tibi Domine" Filipa de Monte (16. století) jest následující místo: Et in Spi - ri - tum San - - - ctum Dle nynějšího způsobu nikdo nezdráltal by se úryvek ten rozděliti takto : i A i Et in Spi-ri - tum San - - ctum Původní a vlastní rozdělení však jest toto : Et in Spi - ri - tum San - - ctum Vidíme, že ty nejzávažnější slabiky a tedy i nejtěžší přízvulcy Spí(ritum) a Sán(ctum) při-padají na doby taktu čtvrtou a druhou, dle | ||||
|