|
| ||||
| ||||
|
-72
našeho způsobu tedy na doby lehké. Špatně by činil, kdo by zpíval dle taktovního přízvuku našeho, ponechávaje rozděleni. čtyřčtvrtnf. Zkus to někdo a zpívej tím způsobem uvedený úryvek a uvidíš, jak ohyzdně vypadati bude hned první takt. Že starý takt rozdílný jest od nynějšfho dosvědčuje i ta okolnost, že staří skladatelé žádných taktových čar neužívali. Skladby jejich nebyly tak na rytmické články i viditelně rozkouskovány, jako to nyní vidíme. Neužívali pak taktových čar proto, že nepocifovalnikdo jich potřebu, nebof přízvuk dostatečně naznačen byl textem. Jinak má se to u skladeb instrumentálních, kde žádného textu není. Tu byla potřeba, aby hudec každý takt a úpině a z ř e-t e 1 n ě před očima měl, chtěl li přízvuk na patřičné noty klásti. A potřebě té vyhovělo se zavedením taktových čar. Z instrumentální hudby přešel takt i do skladeb smíšených, kde zpěv s průvodem nástrojů jest spojen, jakož i do skladeb pouze vokálních, a stal se téměř nezbytnou potřebou nové hudby vůbec. Z vlastností starého taktu nevyplývala ani potřeba dávání taktu rukou neb taktovkou. Toto dávání taktu má ten účel, aby zpěvák a hudebník na přízvuk, t. j. na těžké a lehké doby taktu ještě více upozorněn byl než pouhým hleděním do not. Co pak se týká souměrného pohybování rozličných hlasů, což jest zároveň úlohou taktovky, tomu vyhověno bylo dříve udáváním jednotlivých rázů či hybu rukou, a sice všech na stejný způsob. Zpěváci nevěděli tudíž nikdy, kterou čtvrt taktu zpívají, jim se o to nejednalo; oni akcentovali dle textu a noty vydržovali dle počtu rázů a bylo dobře. Nyní však i v oněch starých skladbách užívá se taktových čar, poněvadž nynějšízpěváci jsou na ně zvyklí; to však neslouží valně ku prospěchu skladbám těm, nebof zpěváci, podstaty rytmu neznalí, budov vždy ku škodě skladeb samýcli, akcentovati dle taktu moderního. Poněvadž ale proti proudu plovati ne-můžeme a taktových čar za našich poměrů užívati musíme, jest úlohou dirigentů a cvičitelů zpěvu chrámového zpěváky na věci ty upozorniti a jim k dobrému přednesu dostatečný návod dáti; a to hlavně v takových místech, kde hlasy stejnou dobou v rozličném rytmu(dle našeho taktu) se pohybují, jeden ku př. ve čtyřdobém, jiný současně ve trojdobém, aby nepovstal zmatek tím, že by chtěli všickni stejnou dobou akcentovati. Zbývá nám ještě promluviti o církevních skladbách, ve kterých vládne takt nynější. Ve skadbách takových vidíme spojený rytrnns slovný s rytmem taktovým a sice tak, že první podroben jest druhému. Slabika pří-zvučná připadá na těžkou, bezpřízvučná na lehkou dobu taktu. Poměr ten opáčný jest tomu, který jsme viděli v gregorianském chorálu, kde rytmus melodie nebyl žádný jiný než rytmus textu, kde rytmus slova jediným byl rytmem ; zde však rytmus slova úpině se ztrácí v rytmu taktovém, splývaje s ním v jedno. Rytmické přednášení skladeb těch jest velmi snadné. Zpěvák nepocifuje tu žádných obtfžf a hlavně zpěvák řeči latinské neznalý má tu o jednu obtíž méně k přemáhání. Záleží toliko na skladateli, aby oba rytmy dokonale sloučil, aby snad živel melodický nebyl na odpor dobrému přednesu slova. Co pak se týče skladeb, kde oba druhy taktu, takt, abych tak řekl, mensurálnf hudby a takt hudby nové, se střídají, kde totiž skladatel vědomě se uchyluje od nynějšího způsobu a k vůli zvláštnímu výrazu ku způsobu starému se vrací, tu musí učitel a dirigent zpěváky dobře upozorniti, aby vůli skladatelovu pochopili a dokonale provedli. Je-li kde, k vůli sesílení zpěvu, potřebí průvodu nějakého způsobilého nástroje (ne varlian), nutno, aby i jemu rytmus dle po-daného návodu se naznačil, aby byla shoda mezi průvodem a zpěvem samým. Tof jsou věci, které jsem clitěl v příčině rytmu skladeb církevnfcli podotknouti. I myslhn, že ač nedostatečně, přece poněkud jsem přispěl řádky svými dobré snaze, která nás ovládá a vybízí k boji proti zlořádu na kůr katolický se vloudivšímu. Dejž Bůh, aby zlořád ten ze všech chrámů brzy byl vypuzen a po-stoupil místa hudbě posvátné, která toho jmena opravdu zasluliuje ! ® paedagogické důležitosti zpěvu. Podává katecheta K. K o n r á d. Moderné vychovatelství kloní se vždy víc a, více k směru realistickému, snažíc se, by mládeži podalo co možná největší zásobuvědomostí. Zaměstnává a bystří tím způsobem rozum a p a m ě t mládeže hojnou, někdy snad i více než hojnou měrou. Nezapomíná | ||||
|