|
| ||||
| ||||
|
-73-
při tom ani na vycvičení s i l tě l e s u ý e h, by v těle zdravém také duch zdravý mohl přebývati. Má-li však vychovatelství dostáti vznešené úloze své, jest mu člověka celého a soutuěrně vzdělávati. Proto nesmí pří vzdělání ducha zanedbávati ani oné mohutnosti, která zjednává přechod od rozumu k vůli, citu. Mohutnost cítící třeba jest vzdělávati, by chladný rozum učně v suchoparném, někdy až unavujícím rozumování nezůstal lhostejným, necitelným k pravdě, kráse a dobru, a k vznešenému Původci této blaživé trojice. I k tomuto aesthetiekému vzděláváni mládeže třeba jest míti náležitý zřetel; nebot náleží k povšechnému vzděláni člověka. Byt i neposkytovalo člověku větším dílem prostředků k výživě, vzdělává a zušlechtuje ho přece, povyšuje ho z nízkého stupně pouhého chlebařství a řemeslnického mechanismu k vyššímu, ušlechtilejšímu pojímání života, jejž činí mu dvojnásobně milým. Nemíním však nikoliv ono polovičné vzdělání, které snaží se sice uhlazovati vnější formy, drženi těla, slušné způsoby a zdvořilé chováni se v společenském životě. To vše zůstalo by pouhou pitvorou, lzdyby nevycházelo ze samélio nitra člověka, kdyby v duši jeho, ve vědění a cítěni se nezakládalo. P r a v é a e s t h e t i c k é vzděláni záleží v rozumném vzbuzování a vzdělávání citli pravdy, krásy a dobra. Tyto city, v člověku .jeduou pro-buzené přecházejí a zasahují pak i do pojmů a veškerélto snažení jelio, aniž trpí v něm více toho, cokoliv jim odporuje. Tímto způsobem obživují v člověku na jedné straně pravdu, na druhé povzbuzují ho k ctnosti a po-vznášejí ho bezděky na vyšší stupeň vzdělanosti. Ale kterak mají city v člověku buzeny, čím oživovány býti? — itcčí ? slovy? — Ta však nemohou člověku dáti leě to co sama ob-sahují a vyjádřujf, t. pojmy o věcech. City mohou opět jen city buzeny a živeny býti, ne tedy prostou řečí, alebrž řečí citem povýšenou a stupňovanou — zpěvem. Zpěv jest tím mocným prostředkem, jenž po výtce vzdělává hlubiny citů lidských, jest čarovným konzlem, jež vniká nejhlouběji do duše, by čistilo ji od škvárů drsnosti a vyleštilo ji brusem ušlechtilosti. Zpěv jest tedy důležitým činitelem u vy-chování a vzdělávání mládeže, ano i člověka vůbec. Proto řadí se právem též k předmětům školského vyučováni a vzděláváni. Jak velkou váhu a důležitost má zpěv pro školu a vy-chování mládeže, seznáme z toho, že: 1. má člověk přirozené nadáni k zpěvu; 2. jest zpěv zdravým cvikem pro plíce; 3. jest vydatným prostředkem ku vzdě- lání řeči a jazyka; 4. budí v srdci radost a zušlechtuje mysl člověka ; a 5. jest nejvzácnějším prostředkem k po-vznešení mysli k Bohu. l'lověk lllá I)řirozcué nad,íuí k zph,u. Kdo zná fysiologické ústrojí a působení oněch orgánů v těle lidském, jimiž hlas se tvoří, snadno přisvědčí tomu, že člověk má již od přirozenosti nadání a proto i schopnost a náklonnost k zpěvu. Jesti ústrojí hlasu lidského podle veškeré povahy své hudebným nástrojem a sice mnohem dokonalejším, nežli ty, kterékoli člověk vymyslil. Od času vynalezení laryngoskopu (malého zrcadla, jímž možno viděti až do průdušnice) bylo výtečnému fysiologu v Oxfordu, dru. Rolleston-u, možná stopovati vznik hlasu lidskélo až k samým pramenům jeho a zevrubně se-znati ty částky těla, jež tvořf onen podivu-hodný nástroj, na němž zaznívají naše myšlenky a slova. I dokázalo se četnými zkouškami, že hlavní příčinou hlasu lidského jest onen š t ě r- b i n o v ý otvor (rima glottidis), jejž tvoří spodní pár pružných svazů (hlasivky, cltordae vocales, Stimmbánder) ve chřtánu. Mohli bychom tuto štěrbinu připodobiti otvoru v bubínku, jehož kůže byla by v půli roztržena. Tyto hlasivky jsou velmi elastické, moliou se tedy pravidelně chvěti. Vrazí-li vzduch do plic dechem nabraný a opět vdýchauý na ně, chvějí se, chvěje se tím i vzduch vydýchaný, čímž povstává (pomoci jiných vedlejších orgánů) onen zvuk, jejž hlasem nazýváme. A jak velice se mohou tyto hlasivky chvěti, patrno z toho, že se může hlas stupňovati od nejjemněji dýchaného pianissima až do nejsilnějšího forte, jež vniká až do nejhlubších útrob duše a mocně jimi otřásá. Dle toho možno nám určiti, do které kategorie hudebných nástrojů asi náleží ústroj blasu lidského. Jest d e c li o v ý m n á s t r o j e m, při němž plíce jsou takřka měchem či větrovnou, hlasivky ve chřtánu jazýčkem a vnitřek úst, takřka trubici píštaly, z niž vyluzuje člověk zvuky zpěvu, jež na maličkých, ale neméně mistrných orgánech sluchu našeho se odrážejí a způsobují v duši mnohdy podivuhodnou směsici nejrůznějších pocitů radosti a žalosti způsobem nám nepochopitelným. Jak podivuhodným nástrojem jest orgán zpěvný, poznáváme i z té okolnosti, že při každé hlásce dutina ústní jinak se tváří, neustále se měni, tedy neustále takřka jinou podobu jiné píštaly, jiného nástroje na se béře. Tot jsou orgány hlasu lidskélo, které zajisté celým zřízením svým svědčí o tom, že každý člověk, jsou-li tyto orgány zdravé, má | ||||
|