|
| ||||
| ||||
|
- 74 -
již od přirozenosti nadání k zpěvu, poněvadž má i orgány k němu potřebné, jichž mu Tvůrce jeho zajisté na darmo nedal. Proto můžeme říci, že „nemá sluchu” hudebnílxo, jen o tom, kdo cvikem těchto orgánů nevzdělával, ne však proto, aneb v tom smyslu, že by zpěvných orgánů neměl. Tyf se podobají dříví na housle. Jako toto musí se pro krásný ton houslí zvláštním způsobem teprvé upraviti, podobně i material hlasu lidského musí prvé vzat býti do dílny mistra, by zde rozličně protahován, pilován, hlazen a leštěn byl. Jinak zůstane hlas nevyvinut a nebude míti člověk takový sluchu hudebního, jako „paměti nemá” ten kdo vlohu její v sobě neprobudil a častějším memorováním nevycvičil. Zdaž není tedy přirozeno, by člověk orgány zpěvné též budil, aby je cvičil a vzdělával zpěvem ? Činff příroda něco podobného sama již v dítku. Jak pilně naslouchává zpěvným, srdečným zvukům své matky nebo chůvy, kdykoliv mu pěje lahodnou ukolébavku ! Na důkaz, jak milé mu jsou, zapomíná bezděky a rádo na všecky své bolesti, nedostatky a žádosti. 0 tom již Plato napsal: „Má-li dítě usnouti, nosí ho matka na rukou, kolébá ho a zpěvem uspává; nebol vnější pohnutí utlumuje v něm vniterné.” A co jiného je zpěv národní, než velkolepý důkaz přirozené náklonnosti člověka k zpěvu? Majíf pak téměř všickni národové, byt sebe více nevzdělaní, jistý způsob prostonárodního zpěvu, jenž i charakterisuje individuelný ráz toho kterého národa, a jen pro nepříznivé vnější okolnosti u toho neb onoho národa vice neb méně, dříve neb později zanikl. Již před více než dvěma tisíci lety opěvovali stařf H e b ra e o v é (za Mojžíše) divné skutky Hospodinovy. Číňané honosí se „knihou písni” prostonárodních, které r. 484 před Kr. sebral Konfutse. Opěvují v nich rodinný a veřejný život. Prastarými písněmi, pinými lyrického vzletu vyznačují se zvláště Indové. U Peršanů IIaňsovy písně záhy zdomácněly. Nade všecky národy tyto vynikli obzvláště Arabové četnými národními písněmi, před Mohamedem i po něm vzešlými. Národním bohatstvím v pravém slova smyslu staly se písně u starých Řeků. Dosvědčujít gramatikové jejich, že zpívali při hostinách, chůvy ukolébávaly dítky zpěvem, vinaři při vino-braní, pastýři na luzích, ženci a mlatci, dělníci a řemeslníci, mužové a ženy zpívávali své písně doma, na poli, ve clxrámě. A prastaré klassické zpěvy Illiady a Odysseje dochovaly se pozdním věkům a pokolením jedině ústy národních pěvců. — Méně pěstovali národní zpěv staří R í m a n é, ač i u nich nalezámezpěvy salické a fesceninské, jež přednášeli na lxodech, o žních a j., jež však pro svou bezuzdnou rozpustilost zanikly. Podobně jsou nám skaldové S k a n d i-n av c ů, Edda a Niebelungy důkazem prosto-národního zpěvu u starých G e r m á n ů, bardové, zvláště Fingal a Ossian u starý eh B r i t t ů a I r ů. F r a n k o v é středověku měli své provencalské písně a trubadury, V 1 a š i svou zpěvu-milovností celému světu známi svého Dante, Petrarku a Tasso, Š p a n ě l o v é svého Cída a své romance, jež v ústech všeho lidu žijí. Pozdeéjší Angličané, Skotové a Irčané opěvovali v prostonárodních písních a balladách dům a pole, řeky, lesy, háje a hory vzletným duchem básnickým. Jejich melodie tak mile vnikaly do sluchu, „jako sladký větérek věje přes záhonky viol a ukrádá i dává líbeznou vůni,” jak dí o nich Shakespeare. Též L i t v a n é mají své národní písně, jemnou zádumčivostí se vyznačující, jež dainos nazývají. Svou líbeznou jednoduchosti Lessinga mile překvapily. Lotyši improvisují ve své podrobenosti nicméně velmi tklivé a něžné písně. Sousedé jejich E s t o n ci uvolňovali ve své porobě stísněnému srdci svému bolnými a utěšenými písněmi při práci, při hrách i o slavnostech při průvodu píšfaly. Však ani F i n o v é a L ap o n ci nepostrádají ve studených krajích svých pěkných písní, živým rytmem se vy-znamenávajících. S l o v a n é konečně vynikají hojností, něžností, ano i dokonalou formou národních zpěvů nad ostatní národy nového věku asi podobně jako Řekové starého věku vynikli nad ostatní součastníky. Jako druhdy Řekové, tak i Slované zpívali a zpívají podnes za všech příležitosti, při pracích polních a domácích, při slavnostech rodinných a veřejných, v- strasti i v radosti. U Jihoslovanů a Malorusů obcházeli dle svědectví polskýchx spisovatelů až do nedávna tak zvaní banduristé, zpívajíce nejvíc bohatýrské písně a dumy kozácké. Podobně zdržovali se banduristé za dřívějších časů i na dvorech velmožů polských. Zvláště však prosluli Jihoslované svými junáckými písněmi, o jichžto kráse a bohatosti svědčí sbírky jejich od Karadžiča, Čelakovského a j. uspořádané. Známá konečně jest i hojnost národních písní národa českého, jak svědčí jích sbírky Sušilem á Erbenem učiněné. Rozhlédneme-li se po tomto obrazu zpěvu národnílo a uvážíme-li jeho obecnou rozšířenost, tuf bezděky poznáváme i nabýváme přesvědčení, že lidé, že národové mají přirozené, neodolatelné nadání k zpěvu, že zpěv jest přirozeným a zároveň nejživějším výrazem citů a myšlení | ||||
|