|
| ||||
| ||||
|
— 3G
jednohlasně, takřka jedněmi listy a jcdníni srdcem — zpěvem — prosby své vzhůru k trůnu milosti a milosrdnosti Boží vysýlají, a to brzy žalostně a bofně a něžně, brzy opět důvěrně, důrazně, plesavě a radostně : aj, toť se mocné mysli dotýká a proniká a uchvacuje a k výsosti nebeské ji povznáší a city víry a písky i litosti v hojné mime vzbuzuje. Toť zpěv v pravdě „p o s v~t n ý” a d o j e m n ý. Bylo by tedy žádoucno, by kancionálek Bradáčův do váech českých škol a chrám~iv byl uveden. JeE to vyiratck z dvoudiliiého kxncionálu, svaío-Jauslcým Dčdictvíu- r. 1863 a 1864 vydaného, kterémužto poslednímu položen za základ kaucionál svato-Vácslavský r. 1683 vydaný. Již tedy z úcty k dt•ahocenué památce předků svých měli bychom se chopiti ] Než pro r o z š í ř e n í k an c i o n á l ku Bradáčova zamlouvají sc je5tě tyto příčiny : 1. Odporoučit? se svým výtečným obsahem, z něhož vroucí katolický duch vane, i formou, řečí to ryzou, klassickou, tak že se mu sotva který jiný zpěvník vyrovná. Jsouc to písně, z nichž mnohé z péra výtečného Kamaryta, Muldy, Stulce a zvččnělého Sušila pochodí. 2. Odporoučí se svými posvátnými" nápěvy. Mnohé písně, jež ve chrámech se zpívají, nemívají-li nápěv trhový aneb aspoir lecjakýs? V jedné sbírce písní kostelních nalezl jsem nadepsáno: Zpívá se jako „má zlatá panenko, proč sobě stěžuješ?” Tento světský text nebude-li zaváněti i světským nápěvem? Než z nápěvů písní kancionálku Bradáčova ani jeden není trhový ani lecjakýs, nýbrž jsou to nápěvy vesměs dojímavé, vážné, velebné, srdce pronikající, zbožné, posvátné, (lokonalé. Jsou nmohé z nich ovšem nesnadny; než co má býti dokonalé, stojí čas a práci. „Bez práce nejedí se koláče.” — Uvedme do škol i chrámů kancionálek Bradáčův. 3. Poskytujet výhody i zpěváku i varhaníku. a) Zpěváku. Každá píseň je opatřena číslicí, jež nápěv v kancionálu svato-Janském se naleza jící opovídá; zví tedy, kterak píseú zpívati má, b) Varhaníku. Tímtéž číslem veden, nalezne varhaník v „Hlasu v a r li a n” vše, kterak píseň naznačenou a veškery písně v Kancicnálu svato-Janském obsažené „důstojně” doprovázeti má. Pravím „důstojně”. Neboť když a) varhaník výtečný nadobyčejnou zběhlostí u varhanění se honosí a koncertováním na varhanách s eb e oslavuje, to není služby B o ž í a písně p o s v á t n é důstojné. p) Když varhaník méně zběhlý staré, svaté melodie těkavými a š tě b e-t avý mi mezihrami obrubuje a mezihry na př. takto vyplinije: --- -G aneb : =K C~-=~•=R R_,_~--~_~_~ — _~---~—~—~-k=.~=~_~_~-- a k tomu levou rubou hezky c, c, drží a ustavičiié pcdzt1 hučeti nechává, toť d u d 1 á u f, hudby a písně „svaté” nedůstojné. Máí varhaník nápěv podnáseti a podporovati, k prostému zpěvu souzvuk přičiíiovati a usnadfiovati, píseň „svatou” pokorně, klidně, mužně a důstojně provázeti. A váem těmto požadavkům vyhovuje úpině a dokonale „Hlas varhan”, tak že se nennrsf varhaník nový nikoho tázati, jaký nápěv ta neb ona pfseři rná a j ale se hráti má. Sestavilť a spracoval „Hlas varhan” varhaník výtečný, Josef Miiller, varhaník při hlavním chrámu Páné sv. Mikuláše, a Signnmd Kolešovský, ředitel kůru při chrámu Páně sv. Štěpána, ho revidoval a Vincene Bradáč redigoval. Uvedme do škol i chrámů kancionálek Bradáče. Neboť 4. z uvedeného vidno, že tím docílí se písní i nápěvů jednoty a n e p o-rušenosti. Neboť doprovází-li varhaník píseň veždy dle „Hlasu varhan”, nemůže lid nápěv porušiti, ježto se bude varhaník říditi ne dle lidu, jak by ji lid zpívati a měniti chtě 1, nýbrž dle „Hlasu varlian”, jak ji hráti má. Provinciální synoda Pražská z r. 1860 část III. hlava IV. nařizuje takto: „Zpěvy posvátné v řeči mateřské složené nejen dovolujeme, ale toužebně i p ř e j c m e, aby spojenou péčí pastýřů duchovnfcha ředitelůkůrů pěstovány byly. Pastýřové duchovní budou míti o to péči, aby jen takové písně se zpívaly, kteréž by i obsahem i nápěvem sloužily ku vzdělání; písně bludné, nejapné a které na světský nápěv upomínají i mysl roztržitou činí, nebudtež zpívány.” | ||||
|