|
| ||||
| ||||
|
— s o —
náměstek, vicepreses jednoty Cecilianské, kněz Kiincn, chordirektor dómu v Kolíně nad Rýnem. Ten po uvítání hostí stručně ohlásil věci následující : cc) Chce-li kdo promluviti k shromážděným účastníkům slavnosti, af k tomu užije těchto volných schůzí. b) Z řečí však dlužno vyloučiti všecky předměty politické, socialnf a nacionalní. c) Pánové Pustet a B~ssenecker z Řezna uspořádali značnou výstavu musikalií hudby chrámové. (1) Též lze spatřiti výstavu křesfanské umělecké jednoty (Christlicher Kunstverein). e) Na pátek určen jest výlet do okolí Štýrského FIradce (od toho výletu se, tuším, později upustilo pro nestálost povětrnosti). Na to hrála v sále vojenská kapela. Ne-maje chuti dlouho do noci seděti, vzdálil jsem se dosti časně ; bližších zpráv o tom, kdo ještě později tam k shromážděným pro-mluvil a co více se tam dělo, nemohu ti po-dati, milý čtenáři. Po vykonané pouti tohoto dne potřebujeme oba oddechu; až se trochu zotavíme, doufám, že zas oba k další pouti se shledáme. Zatím, milý čtenáři, s Bohem, bud zdráv! , (Pokračování.) O paedagogické důležitosti zpěvu. Podává katecheta K. K o n r á d. Má při tom zůstati? Má vychovatelství další zdárné vyvinutí plic a rozšíření prsní dutiny, k zdraví těla potřebné od té chvíle již zanedbávati? Tof zajisté úlohou vychovatelství není a poskytuje-li se žákům tělocvikem příležitosti k vyvinutí a sesílení svalů a údů, bude bez odporu mnohem důležitější úlohou jeho, by poskytlo mu též příležitosti k vyvinutí a sesílenf nejhlavnějšího orgánu života — plic a jejich prsních svalů — zpěvem, rozumně vždy více a více stupňovaným. 3. Zpěv prostředkem hu vzděláni řeči. Mezi všemi národy měli staří Řekové, rytmicky, melodicky a dynamicky nejdokonalejší řeč; proto vyniká též libozvučností a jemností nad ostatní, Podobně vyniká mezi modernými jazyky vlašský nad ostatní lahodností a libozvučností. Vedle něho řaditi můžeme hned jihoslovanštinu. Čím se stali právě tito jazykové tak ohebnými a libozvučnými? Tím, že spojovali s cvičením v řeči cvičení ve zpěvu, že se vzdělávali zpěvem. (Viz co ad I. řečeno o starých Řecích a Jihoslovanech.) Neníf pro správnost zpěvu, ano ani prosté řeči nikterak lhostejno, jak otvírá člověk dutinu ústní, jež jest takřka resonancí hlasu, aniž jak klade jazyk na rty a zuby. Nebof má každá hláska svůj zvláštní od ostatních rozdílný ráz, jenž se zřetelně dá vyjádřiti jedině náležitým otvorem úst a položením jazyka. Samohláska o ku př. dá se správně vysloviti jen vyšším pootevřením rtů a něco povýšeným jazykem. Soužíme-li rty a povýšíme-li jc téměř až na patro, ozve se hláska i. Avšak úlohou zpěvného cvičení a umění jest při každé samo-hlásce i souhlásce ústa náležitě otvírati, jazyk přiměřeně pokládati. ano i paprslek či proudzvukový (t. j. vsatý vzduch) zadržovati a skrze štěrbinu hlasovou tak propouštěti, by nevznikl přirozený a drsný, nýbrž umělý, oduševnělý, libý ton. Tento úkon umělého zpěvu jest prosté řeči zhola nemožný, poněvadž jak dříve již praveno, prostá řeč nemůže dříve zazníti, dokud člověk vsatého vzduchu nevypustil. Jedině zpěv může paprslek zvukový při každé hlásce dle libosti zadržovati a jasným jej činiti až k největší dokonalosti. Jakmile však blas vzdělán jest zpěvem, přechází libozvučnost jeho snadno a bezděky i do prosté řeči člověka a činí i tuto zvučnější, ohebnější a lahodnější. To činí tím více, že zpěv snaží se zhostiti slova svá všeliké drsnosti a neohebnosti hlásek. Z toho lze nám pochopiti, jak moudře počínali si staří Řekové, že s cvičením v básnictví a řečnictví spojovali též cvičeni ve zpěvu hned od nejstarších dob, jak svědčí již pouhý výraz jejich !~.oucaři (t. jenž původně znamenal kromě hudby i básnictví. Teprvé později bývalo básnictví od hudby od-dělováno, což však Plato neschvaloval. Pro onu příčinu představovali si staří pohanští Řekové své bohyné zpěvu -NI-sa: (Musy) zároveň jako přednostky všech druhů básni, ano i krásných věd a umění vůbec. Zpěvem tedy naučili se jasně, zvučně a lahodně mluviti, a poněvadž umělý zpěv ne-snese žádné drsnosti, muselat ovšem řeč jejich a musí též řeč i jazyk každého zpěvumilovného národa ohebným a libozvučným se státi. Protož i slovanská nářečí vynikají ve všech dobách svého vývoje zvláštní ohebností a lahodností. Nebof „v národním básnictví a a z p ě v u, v hudbě a plesu, soudě podle zprávy Theofylaktovy o Jejich poslech k Avárům, | ||||
|