|
| ||||
| ||||
|
-- 81
tolikéž o zpěvích slovanských bojovníků a podle přísloví latinských spisovatelů na počátku středního věku („Sclavus saltans") i podle mnohých jiných okolností předčili Slované nade všecky jiné národy." (Šafařík, Slov. starož. I. díl, str. 588) MajíE Rusové své „Slovo o plku Igorově,” Srbové celou řadu prostonárodních rytmicky dokonalých a vznešených písní bohatýrských, jež jim podnes slepci s průvodem ,guslí" hojně zpívají. Mát i kozáctvo překrásné své dumy, jež básnickou a hudební cenou daleko převyšují podobné výtvory jiných národů, na př. německé Niebelungy. Tím se též po-tvrzuje domnění Valentina Skodorocha Majewského, že od thrackého Thamira, o kterém zpomíná Homér, až do časů Lumíra a Záboje pokolení Slovanů udrželo nepřetržené pásmo „bardů”. (Viz Jungm. histor. liter. čes. II. vyd., str. 8.) Proto i řeč česká vyniká velkou libo-zvučností již od nejstarších známých dob, kdež objevují se nám předkové naši již národem zpěvu a básnictví velmi milovným, jak dosvědčují nejstarší památky českého básnictví a jazyka pod názvem „sněmy” známé, jež obsahují již dva národní zpěvy, nad jiné vynikající. Napsány sice asi na konci IX. sto-letí, přece však původně složeny byly nepoclxybně již mnohem dříve a svědčí o tom, že ( echové již od nejstarší doby své samorostlé národní zpěvy a písně skládajíce, osvědčili se býti národem zpěvným. A takovým zůstali v následujících dobách a jsou jím podnes. Proto zůstává v libozvučnosti německý jazyk za českým, jenž působením zpěvu se vzdělával po všecky věky. 0 německém však napsal kdosi případně a vhodně: „H itte unsere deutsche Sprache sich naclx den schw ibischen Meistersingern gebildet, statt nach dem Idiom der Saehsen, welche mehr Werth auf die Aussprache der Konsonanten als der Vokalelegten, so wire sie auch wohlklingender geworden, tivie noch jetzt der schwbische Dialekt der hellklingendste ist. (Baier. Schulfrd. 1874.) A zde, tuším, hledati dlužno též příčinu toho, že neváhají mnozí němečtí rodičové v Čechách bráti svým dětem české chůvy, by pomocí jejich zručnější a čistější řeči české naučily se dítky jejich též německy čistě mluviti, zvláště čistě vokalisovati. Tak důležito jest tedy pěstování zpěvu pro vzdělaní jazyka, výřečnosti a dobré mluvy vůbec. I tímto kulturním momentem nabývá zpěv značné důležitosti pro formálně vzdělání člověka. Učít se jím člověk správně mluviti, činí své orgány hlasové ohebnějšími, pružnějšími a ucho přivyká libozvuku. Máf pak dobré cvičení ve zpěvu v tomto ohledu i tu velkou, málo známou výhodu dosebe, že mohou i nedokonalé chybné orgány hlasové jím se napraviti, tak že ten, kdo mčl, jak se říkává „špatný sluch”, nabyti jím může dobrého, kdo neměl „žádného”, nabyti ho může vůbec, jsou-li jen hlasové orgány jeho zdrávy. Zdlouhavým držením samohlásek a náležitým jich spojováním se souhláskami nutí se ústrojí hlasové k tvarům a činnostem vždy novým, jimž posud zvyklé nebyly a tím na-bývají patřičného, normálného upravení. Toho dokázal výtečný učitel zpěvu Nehrlich u mnohých osob trpělivostí a vytrvalostí. Kdysi byl mu svěřen muž prostředních let, jenž měl hlasové orgány tak ochablé, že ne-mohl ani jednoho tonu jasně vysloviti, ano řeč jeho zněla jako sténání a vytí. A přece podařilo se Nehrlichovi vytrvalým, rationelním cvičením zpěvným přivésti ho za pět měsíců tak daleko, že dovedl zpívati již jednoduché písně čistým, příjemným hlasem. Týž učitel zpěvu dále dokládá, že během tří let naskytlo se mu sedm osob, jichžto hlas se zdál k zpěvu býti úpině neschopným a že předre je naučil zpívati každého způsobem jemu přiměřeným, zvláště tím, že naučil a navykl je pravidelně dýchati, vsatý vzduch v dutině hrudní zadržovati a dle potřeby chřtánem skrze lxlasivky a ústa propouštěti. 4. Zpěv povznáší a šlechtí mysl. Kdož by neznal z vlastní zkušenosti, že příjemný zpěv nejen dotýká se srdce lidského, ale tytýž se ho i zmocňuje a uchvacuje? — Čím to jest? Tím, že zpěv jest nejzjevnějším a nejživějším výrazem citů člověka. Jako pojem oduševňuje se živým slovem, na jevo se dávají a takřka se znázorňují city člověka operutěným slovem—zpěvem. Zpěvem vniká člověk až do nejtajnějších hlubin své duše a vylévá veškeré city a objevuje tím způsobem řekl bych názorně obraz či podobenství její. Pohnuté city člověka snaží se ze své vniterné uzavřenosti vystoupiti a vněšně se projeviti. K tomu však nestačí již prosté slovo ; proto berou si na pomoe přirozený orgán svůj, orgán lyrického pohnutí, ú s t r o j h l a s u z p ě v n é h o a vycházejí z úst bězděky v podobě zpěvu. Tak vylévá se takřka duše, nabývá člověk poznání a duševnílxo požitku sebe sama, svého vnitra, jinak uzavřeného a tajemného; zpěv stává se tím spůsobem odleskem a výrazem duše, zvláště citů člověka. Jest pak již od přirozenosti takový poměr mezi orgány sluchu a hlasu lidského, že každý cit, každé pohnuti mysli, at radostné neb žalostné dává se svým zvláštním způsobem na jevo. Proto každý cit náležitým jemu způ- | ||||
|