|
| ||||
| ||||
|
8 2 ---
sobem ve zpěvu vyjádřený budí vzájemně i v duších posluchačů tytéž city, aniž si tuto vzájemnost umíme vyložiti. A právě touto nevyzpytatelnou ale neodolatelnou vzájemnosti stává se zpěv mocným klíčem k srdcím lidským, stává se čarovným kouzlem a vítěznou zbrojí k dobývání duší, stává se velmocí, již ani nevzdělaní lidé, ano ani hrubé a surové mysli neodolají, nýbrž bezděky pohnuty, povznášeny a uchváceny bývají. Stůjtež zde některé historické doklady na důkaz. Již prastaré zkazky mythických Thráků dosvědčují o velkém pěvci O r p h e o v i, že zpěv jeho měl tak mocné kouzlo do sebe, že i stromy a skalami liýbal, divoké Thráky a šelmy krotil a Argonauty od nebezpečenství chránil. Thébský mistr zvuků A m p h i o n okouzlil podle jiné zkazky zpěvem a hrou na lyru samo kamení při stavbě hradeb Thébských, tak že se samo družilo k sobě a v celek spojovalo. A kdo by neznal zkazku o báječném pěvci českém L umf r o vi, o němž pěje kralodvorský rukopis, že „slovy a pěniem bieše po-hýbal Vyšehrad i vsie vlasti”. Byt; tyto i jiné jim podobné zkazky a báje staré neobsahovaly historicky pravdivé události, svědčí přece o tom, jak veliký vliv a neodolatelné kouzlo přikládali již tito staří národové zpěvu. — Proto zajisté ne nadarmo přikázali Choronodes a Minos, aby zákony jejich se zpívaly, by hlouběji utkvěly vmysli a vůli poddaných; proto i Terpander nápěvy složil k zákonům Lykurgovým. Proto povzbuzovali se Lakedaimonové zpěvem k boji, rekové Thermopylští zpěvem se sílili k vytrvání v boji a staří Slované zpívajíce tálili do boje. A jemná mysl Slovanů po výtce jest plodem národního zpěvu jejich. Vynikát tento na mnoze až uměleckou dokonalostí a tudíž ovšem platně přispíval k zušlechfování Slovanstva, jímž nad jiné čeledi vyniká. Proto neváhá Štúr tvrditi : „Ve zpěvích těchto (rukopisu kralodvorského), v jich nepřebrané družině u rozličných kmenů slovanských může viděti a poznati kdo chce, co jest prostá, ryzí a nezopačená duše slovanská.” (0 nár. písn, a pov. slovan. str. 5.) I měl tudíž polský básník J. Dunin-Borkowski hojně příčiny opěvovati a velebiti písně slovanské těmito nadšenými slovy: „Piešni slowiaiískie, s waszemi falami Grzmiala i ciclila mcžów czyna wrzawa, I wy šcie w zycin staly jak puranek, W šmierci jak ja,sny mogihiy kaganek. ByxyŠcie dziewic weselníni wetschnieniem, Starców wieczorem i domów ogniskiem, Szumiacych wojów tarcza i ramieniem, Folot(,nt koma i strzaly pnlyaki ,m, I kwiatem ycia i czarem i cndem, I áwigta rcligia, na obradach ladem.” Naproti tomu však vidíme, že národové, u nichž nevzniklo toto umění zpěvné, aniž zdomácnělo, vězeli a vězí více neb méně v su- rovosti, jako na př. Tataři, Turci, (udové a j. Jak mocným prostředkem jest národní zpěv i k povznešení celých národů, velkolepým toho důkazem jest sám národ český. Vytknu na důkaz jen dva nejkrajnějšf mezníky z jeho slavných dějin. Když Frankovó na počátku IX. století vtrhli nepřátelsky do kecli, „silný Záboj shromáMiv (echy v ponížený úval hlubokého lesa vzal varyto zvučné a písní ze srdce v hoři pohrouženého roznítil je k vítěznému boji.” „Aj ty, Záboju, ty pěješ srdce k srdcu pěsllú z sti•eda hoře; jako Lumir, ký slovy i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti, tako ty mč i vsie bratr. Pěvci dobra mihijú bozi: pěj! tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóml`` ruk.) Takto volá Slavoj k pěvci Záboji ; roznícené pěje Záboj dále o žalu opuštěných sirotků, do jichž dědiny vedral se cizinec; pěním dále srdce jímá, s bratry vrhá se na nepřátely, mečem a mlatem je poráží, zahání a vlast od nich osvobozuje. — A na počátku nynějšího století již byl týž národ polomrtvý a málo bylo láskou nadšených mužů, kteří snažili se jej ještě vzkřísiti k životu. Čím vdechnuli mumii české národnosti v této době život, že Čech opět počal cítiti se Čechem, opět obživnul, takže z mumie vzešel zase živý, sebevědomý organismus velké váhy a důležitosti ? Ještě mnoho žije buditelů těch i probu- zených a ti dosvědčí, že to byl hlavně — národní sborový zpěv, jenž jako elek- trická jiskra vletěl do baterie doutnajícího ducha vlasteneckého všeeh vrstev národa a z jiskry roznítil tak mohutný plamen, že spálil a strávil mnoho pýru lhostejnosti a neuvědomělosti národní, a plamen tento se rozlil po nivách českoslovanských „od Šumavy až k Po-váží” a proměnil se záhy v posvátný oheii Prometheův na krbu českých rodin, jimž ne zboubu, ale požehnání přinášel. Podobně probouzel se duch vlastencaký a národní v letech desátých za času válek Napoleonových i v Německu, zvláště Koernerovými mužnými a nadšenými písněmi ze sbírky „lýra a meč.”, jež velkým zápalem vlasteneckým a bojovným pinily srdce mnohélio vojína proti společnému utiskovateli. -- A pisatel těchto řádků zakusil r. 1874 při veliké pěvecké slavnosti německé v skleněném paláci v Mnichově osobně a bezděky, jak úžasně dovede | ||||
|