|
| ||||
| ||||
|
96 —
Ofl'ertorium, Communio a t. d.) zhola zpívati nemůže, tedy ani Sekvence „Dies irae”. Na takové námitky, milý čtenáři, odpověděla kongregace sv. obřadů : „Vel non celebrandas Missas defunetorum, vel canenda esse omnia, quae precationem suffragii respiciunt.” (Die 11. Sept. 1847 in Taurinen. ad 2. Gardell. IV. num. 5118). Bohužel hodí se mnohé zpívané Requiem u nás k těmto nařízením církevním, jako pěst na oko; jest tedy velmi třeba, aby zlořády tu zahnízděné znenáhla počaly se vyklízeti. P. Otto Kornmiiller praví se ve svém „Lexicon der kircherlichen Tonkunst” (pag. 379. článek Requiem): ,Sámmtliche musikalischen Saze eines Requiem sollen den Charakter ruhiger christlfcher Trauer tragen, als Gebeto um Gottes Barmherzigkeit fiir die abgeschiedenen Scelen". S tímto zákonem dobře srovnává se Hallerovo Requiem ; celá skladba plyne proudem klidným, ušlechtilým. „Dies irae” skladatel nekomponoval ; může ale snadno nahradit se chorálním. Utyři posauny jsou ad libítum; bylo by však tuším radno, aby se úpině vynechaly. Církev zajisté při mši za zemřelé nepřeje si žádné hudební nástroje. Ze slov Caeremoniálu Episcopor. (lib. I. cap. 28. § 13.) : „In Missis et officiis Defunctorum, nec organo, nec musica, quam figuratam vocant, utimur, sed cantu firmo,” lze seznati, že dle úmyslu a vůle církve ke mši za mrtvé nejlépe se hodí chorál bez průvodu varhan. Nad to nemohu sprostiti se obavy, že by užfváním instrumentů třeba jen ad lib. znenáhla mohl se nám vpližít do rekvií zas celý instrumentální rámus, proti němuž jest nám nyní bojovati. (Pokračování.) Pěstování zpěvu církevního. Z arcidiecéze Pražské Z Prahy (Odbor hudební Akademie kře-s t; a n s k é). Sborová škola pěvecká čítá 96 navštěvovatelů a sice: 26 hochů, 47 děvčat, 23 dospělých jinochů. Vyučuje se ve 3 od-děleních. Vyjde-li každého roku ze školy tolik cvičených zpěváků, za několik let bude v Praze, částečně pak i na venkově po nedostatku, na který pohodlní ředitelově kůru rádi si stěžují. Kdo stále cvičí stále má důstatek. Ti ve sborové škole vycvičení zpěváci se již více ne-ztratí. Kdyby se i stalo, že po vycvičení jedna část zmizí, ze světa se neztratí. Co zde ubude, jinde přibude. Kdo čemu se naučil, podrží. To budiž ředitelům kůru a učitelům zpěvu kostelnílio vůbec útěchou při lopotné a ustavičně se opakující práci. Zpěv, nejduševnějšf větev umělecká, vyžaduje stálého a živého ošetřování a přípravy. Architekt, malíř, sochař tvoříce z mrtvé hmoty díla umělecká pracují na leta, hudebníku vzdělávajícímu živý materiál oduševnělého hlasu lidského v plod umělecký jest pracovati stále a stále. Tak vyžaduje toho přirozená povaha umění zpěvného. Za to jest však odměňován stále novými požitky uměleckými, jakých se nevyskytuje v jiných od-větvích uměleckých. — Letošní rok věnován jest na sborové škole pěvecké vyučování elementárnímu. Budoucího roku bohdá! bude možno s vycvičenými pořádati veřejné přednášky na poučenou a na povzbuzení. Akademie křesfanská vzdělává roli umění církevního pro všeobecnou potřebu přítomnou i budoucí. (Český chorál. Kancionály.) V ý b o r s e k c e h u d e b n í hodlá kromě latinského zpěvu liturgického vřele ujmouti se též c h o r á 1 u č e-s k é h o a obecného zpěvu lidu. Slavný chorál český jest podstatnou částkou náboženského života lidu našeho. Stará kostelní písm česká vyniká krásou a silou nad písně jiných národů. Velká minulost jest za námi. Kancionály a sbory literátské jsou toho důkazem. Sbory literátské, co se jich po zápovědi josefinské zachovalo, bohužel! vymřely a vymírají, ač zbytky, které by mohly býti zárodkem nového vzkříšení, zde a onde se ještě vyskytuji. Staré pak kancionály, nákladně a překrásně na pergamenu psané, jsou pokladem zapečetěným a skrytým. Málo který z vydavatelů kancionálů tiskem vydanýcli v posledních stoletích šel nazpět až k pramenům, a zašel-li tam, nikde to nezaznamenal. Co do nápěv ú kritická důkladnost a vědecká svědomitost opomíjela se. Co do slov či básní duchovních ducha české řeči naprosto nevšímáno, nikoli ze zlé vůle, nýbrž z neznalosti. Kancionály vydávány jsou sice na mnoze od mužů zbožných i horlivých velmi, jimž však nedostávalo se potřebných jak literatury a jazyka českého, tak hudebních vědomostí. Nad to pak jediný byE i velice nadaný, vytrvalý a učený muž nestačí ku vykonání díla, na němž nutně pracovati jest mužům mnohým bedlivě a to po dlouhou řadu let. Má-li práce důkladná, dílo monumentální a ceny trvalé povstati, aby nejlepší a první mužové národa v Dechách i na Moravě svorně k dílu záslužnému se spojili, nezbytnou | ||||
|