|
| ||||
| ||||
|
6
12. M i s s a i n h o n. s c. L a u r e n t i i, pro alt, tenor, baryton a bas s prűvodem varhan. Nákladem Theissingova knihkupectví v Miinsteru ve Vestfálsku. Tuto mši prijal referent, P. U. Kornmiiller, do Cecilského katalogu tęmito slovy: =Jest to ryzí skladba, zbozného a církevního ducha, beze zvláštních obtízí, kterou kazdý ponękud jen rádnę vyškolený sbor zműze. Budiz jmenovitę onęm sborűm, jímz se sopránű nedostává, co nejlépe doporuceno.,: 13. M i s s a i n h o n. s c. S u i t b e r t i pro 4 muzské hlasy byla taktéz s nemalou pochvalou do Cecilského katalogu pod c. 1578 prijata. Jezto úvaha naše sleduje ještę jiné cíle, nemozno o ostatních skladbách Foer- sterových více referovati. A. Foerster svým preváznę snadným a populárním slohem, svou moderní harmonií a modulací, svým plynným a zivým kontrapunktem dovede upoutati nejen laiky a dilettanty, nýbrz i odborné hudebníky. Jest všudy a vzdy svilj, jest docela modernę cítící skladatel, jemuz nic šablonovitého, konvencionelního, na jistých starých vzorech utkvęlého z péra nevyklouzne. Tak zvané loci communi mnohých skladatelských trpaslíkű u nęho nenajdeme, který jest veskrz pűvodním, a dovede se vyjádriti s noblessou prímo Schumannovskou. Libuje si, jak jiz praveno, v moderním slohu varhanním; vokální sloh starocírkevních klassikű Foersterovę individualitę nesvędcí. Proto také fakta jeho mluví az príliš urcitę v neprospęch našich odpűrcű, kteríz v kazdém, striktnę reformních zásad drzícím se skladateli vidí kopíristu starocírkevního slohu. Objektivní však kritik, pokud zjednal si aspoń dostatecné znalosti veškerých slohű církevní hudby, soudí o vytknuté nám z neprátel- ského tábora paralellitę slohu 16. a 19. vęku zcela jinak. Vzdyf dnešní náš skladatel je moderními tóninami tak mocnę ovládán, ze jen stęzí dovede se vpravovati do ducha starých tónin. Nejen subsemitonium modi jiných stupńű, nezli právę sedmého, ale i kadencování, ba prímo celý harmonický proces se svými rhytlunickými konse- kvencemi, jak postupem trí posledních vękű byl vypęstován, vtírá se kazdému vęrnému synu naší doby tak mocnę, ze bez tęchto cinitelű ani pri harmonisaci gregorianského chorálu, kde antického rázu šetriti jest jaksi kategorickým imperativem, nedovede se zúpina obejíti. A. Foerster, jenz svýrni svętskými skladbami dokázal, ze by na poli církevní hudby mohl taktéz býti »dítętem své doby«, není ani palestrinovicem, ani prewagne- rovaným wagnerovicem. lndi.,idualita jeho cele zalozena jest na zdravém konservati- vismu. Vlévá proto svűj myšle,' zeje se pri tom po nových cestách, po nichz ubírati se műze toliko (jednou asi za sto rokű rodící se) genialní stylista. Jest konecnę ještę otázkou, zda-li hyperchroma- tismus zasluhuje býti nazván novým stylem. Mezi relativnę absolutní distonickou 16. vęku a sporadickou chromatikou doby svętských klassikű není ostatnę taková vzdálenost, jako mezi touto a hyperchroma- tismem dnešní opery. Mírnou chromatiku éry svętských klassikű reforma církevní hudby do jisté míry jiz applikovala — avšak proti hyperchromatisnw chová se s nálezitou reservou, ponęvadz právę v tomto »latet anguis in herba«. Jak známo, nękterí cecilianští i naši komponisté pokusili se o jakýsi prijatelný snad kompromisní sloh tohoto druhu --- ale slohu nizádný z nich nenašel, za to však na cudném a posvátném klidu, jímz drívęjší skladby jeho se nesly, velmi mnoho ztratil. Hyperchromatismus — jako pohodlný pláštík k zakrývání chudoby ducha dnes jiz zcopovatęl, a proto zle vyplácí se pęstitelűm svým. Komu není dáno, býti nejménę Rich. Wagnerem slovem i skutkem, nechf se ho radęji straní, protoze páchne certovinou. Nabazili se ho i v samé vlasti své, totiz v Nęmecku, kde dnes | ||||
|