|
| ||||
| ||||
|
— 10 —
pojmenovali ty ucitely, kterí pilným vyucováním hudbę za úcelem povznesení hudby chrámové a zpęvu se vyznamenali.« Pro naši diecési jest ustanoven zpęvník »Oltár Kdyby jen dovedly dęti zazpí- vat všechny ty krásné písnę, které obsahuje zlatá ta kniha! Práci to dá, ale co jest bez práce ? 1. Proto jest potreba novým písním dle »Oltáre« dęti priucovat. 2. Festina lente. Ne ryc -- a pak nic. Všeho moc škodí. 3. Zacnem cvicit písnę, kterých nejvíc treba. Chce-li hospodár opraviti v nękolika letech krytbu svých rozsáhlých stavení, pocne jistę nejprve opravovati tam, kde nejvíc tece. A tak tornu ve všem. Ve kterých písních, af adventních ci vánocních neb postních, marianských mezera nejvętší, tam zacni a pokracuj dále jako onen hospodár. (Vęstník II., 18.) Pokud cvicení písní kostelních se dęje, lze šetrit tohoto postupu. I. Neporozumí-li dęti obsahu písnę, neporozumí ani prednesu. Píseń bez pochopení textu jest strom bez mízy, ptáce bez krídel, tęlo bez duše. Nezapomeńme na s I o v n í prízvuk! Prí- zvuk v ceštinę je z pravidla na slabice první. Má-li slovo více slabik nez dvę, bývá na slabice první hlavní prízvuk, na nękteré pak další slabice prízvuk vedlejší. Týz bývá nejcastęji na slabice tretí a páté, vűbec na slabice poctem liché. Píseń :Otce náš, milý Pane« -- právę chybný prízvuk. Predlozky jednoslabicné spojují se se slovem nejblizším, splývají sním v jedno slovo a mají prízvuk jakozto první slabika tohoto celku. Predlozky: dle, kol, skrz, krom, prízvuku nemívají. Predlozky dvojsla- bicné mají obycejný prízvuk. Zájmena p r í k 1 o n n á, t. j. taková, která ke slovűm predcházejícím se pripojují (a s nimi spolecný prízvuk mají) : ho, nur, mi, ti, si, mę, tę, se jsou bez prízvuku. Rovnęz tak slovice príklonná : ze, tę, li, a spojky jedno- slabicné na pr.: a, i, by, zda. (Vide Nápęvy k »Oltári«.) Aby pri zpęvu se dbalo nálezitę slovního prízvuku, vyznacena je v Nápęvech k -?Oltári« t u C rl ę] Š 1 nl tiskem slabika hlavní prízvuk ve slovę mající obzvláštę tam, kde prízvuk hudební s prízvukem slovným jest ve sporu, kde by totiz melodie nutila k akcentu slovnímu na místę nepravém. Proto ucme dęti vyslovovat slova zretelnę a správnę a srozumitelnę. Casto slyšet stíznost: Zpívali by pęknę, ale není rozumęt slovu, nevím jestli zpívali cesky --- nebo cínsky. Proto jest potreba text písnę pre- císt, potom objasnit, kde potreba vylozit, osvętlit. Doporucuje se zmínit o skladateli slov, o komponistovi nápęvu, a tak zasvęcovat dęti do dęjin literatury zpęvní a hu- dební. Pochopí-li dęti slova písnę, pak zpívají s chutí, s vroucností, se zápalem, A to je to, co píseń ciní písní. 11. Prikrocí se ku cvicení melodie. Nacvicí se vęrnę dle not. Nemají-li dęti pojem o notách, pak se vysvętlí, kdy stoupat, kdy klesat hlasem, kdy dodrzet, nepredrzet. Dobrý ucitel predzpęvuje cást po cásti ; záci opakují. Kdyz takto první verš, byf i nedokonale jest dozpíván, uciní se krátký oddech. Pak se první verš tímz zpűso- bem ještę jednou prezpívá; kdyz opęt dozpíváš, budiz zase oddech. Na to pred- zpęvuje varhaník nękolik dalších veršű. Pak prezpívá píseń jednou v celém tahu, by záci męli pojem jak zní píseń v celosti. Velmi pomáhá doprovod na housle, varhany z pocátku silnęjší, pak slabší a slabší, by si záci zvykali na intonaci. Tak se cvicí nękolikrát. Upozorni, by se slova zbytecnę neprotahovala, nezpívala tuze zdlouha, nebo zase rychle. Jest jisto, ze záci utíkají z taktu; jejich mladický tempera- ment jest tím vinen. Jako rány na zvon dęjí se ve stejnomęrných pausách, tak pridrzujme zpęváky k zachování taktu. | ||||
|