|
| ||||
| ||||
|
— 18 —
rysu, jez individualitę jeho nejlépe svędcí. Prihlízí v první radę k menším sbortim chrámovým; mnohá však skladba jeho vznáší se na vyšším jiz kothurnu a zaslu- huje takto pozornosti i sboru zdatnęjších, ba vyspęlých. Na pr.: Graduale justus ut palma florebit, (príloha k »Cyrillu- z roku 1889), kde vzletná polyfonie ukazuje nám p. autora v nejlepším svętle. Sloh jeho, pokud jde o polyfonní zivel, je spíše rázu varhanního, nezli vokál- ního. Po stránce harmonie jeví se nám Cainerovy skladby v rouše moderním — a modulacní rád tęchto zabíhá nejednou, sit venia verbo, do pokrokovosti.*) Vedle pripomenutých jiz motett napsal Cainer celost radu mešních skladeb, slabším shorúm prístupných, z nichz vyvalili jsme si jen nękteré za úcelem blizšího objasnęní stano- viska našeho. Jsouf to: Missa Hodie Christus natus est hro 4 smíšené hlasy a obligátní varhany. (Vyšla v Cyrillu , 1893). Jest to skladba po výtce pastorální, na podkladę *) S oblíbeným za naších dníi termínem »pokrokovost« zdá se nám býti spojeno jakési odium, lpící na frazovitých a renomujících kriticích, jimz predevším jde o zvucná hesla, o poulié slovní vyšperkování jich oblíbeného konícka. Pouzili jsme termiuu toho jedinę proto, abychom vyvrátili domnęnku jistých pánu o nepokrokovém« styhr a dechu církevních skladeb ve znamení reformy. Pokrokového slohu ve smyshr tęchto frazistít vűbec není. Strízlivý aesthetik rozeznává toliko skladby originelní od neoriginelních, pri cemz nezálezí jennr na tom, do té které epochy męl by se sprace- vaný materiál vraditi. Prísnę vzato, lze u vývoje harmonické hudby konstatovati toliko tri hlavní epochy: a) epochu antickou, jez vrcholila v thematickém kontrapunktu na podkladę církevních tónin; b) epochu symfonicko-operní, jez vrcholila ve fuze, sonatové a písńové formę na podkladę moder- ních tónin a r) epochu rontanricko-dramatickou, jez postupnę na základę obou predních epoch se vyvinovala za soucasného uvolnęní hranic tonálního systéimr a nyní se nám praesentuje v systénnr ehromaticko-enharmouicként. Avšak ani v tomto ruztrídęuí nelze rípluę pevných hranic najíti, jak mnozí komponisté dokazují. Na pr. predehra k oratoriu »Stvorení svęta« od josefa Haydna anticipuje posléze dotcenou epochu az prenápadnę mnohé zase statę i vęty ve skladbách nejnovęjšího data autorű, z nichz nevyjímáme ani nejmodernęjšího R. Wagnera a Griega, pripomínají epochu prvou tak eklatantnę, ze vęru o pevných hranicích aneb o prekonaném stanovisku jistých epoch, a byt by jen jakýchsi vedlejších fasích jejich, mhrviti nelze. Jak soudíme o moderním slohu církevních skladeb, bylo jiz s dostatek vysvętleno. Genialní stylista (rara avis) urcuje nový smęr bezprostrednę, jaksi instinktivnę, bez veškeré reflexe a proto jedinę tohoto lze nazvati v pravdę pokrokovým skladatelem. 1 to staré, jehoz se nikdo zbaviti ne- műze, podává v novém, originálním svętle. Kompo risté pak druhého rádu, lišíce se od stylisty toliko menším stupnęm nadání, krácí ve šlepęjích tónu udávajícího mistra a prispívají takto á posteriori k pravé pokrokovosti. Komponisté tretího jiz rádu, jichz chabá tvűrcí síla je v diametralním pomęru k jich talentu akkomodacnímtt a reflektorickému (jeuruz dękují svým eklekticismem), nezrídka usilují prímo vędomę o pokrokovost, jez prirozenę neműze býti jinou nez manýrovanou, nabubrelou, prispívajíce takto dríve neb pozdęji k znehodnocení vymozeností nové éry az po naprostou deka- denci. V dobę pak naprosté sterility umęlecké ocekáván jest messiáš-stylista dvojnásob touzebnę. Takový jest kolobęh všech umęleckých epoch, smęrű ci škol. Tak pohlízí historik a aesthetik na vęc ; jinak ovšem náš raisonmrjící eklel vynálezci rűzných tęch bonnrotir v oboru nrystické aesthetiky a jiných okrídlených slov á la »pokro- kovost«, procez na nę prevýbornę se hodí Schillerova xenie: »Wie docli eiu Reicher so viele Bettler in Nahrung setzt! Wenn die Kónige bauen, haben die Kárrner zu thun.« Konecnę pokrokovost není ani nutnou podnrinkou umęlecké hodnoty skladby. Pokrokovost, jak jiz vysvętleno, a originalita jsou pojmy za jistých okolností velmi divergujíc. Nejlépe to dokazují vynikající skladatelové sami. Na pr G. E. Stehle slozil vskutku velkolepou a veskrze originelní mši pro smíš. dvojsbor ve slohu takmęr Palestrinovském, kterou i Fr. Liszt sám jako veledílo s nadšeným jásotem uvítal. Autor této raše komponoval však o nękolik roku dríve známou mši »Exultaie Deo< pro 4 hlasy a varhany, v níz dokumentuje prívrzenectví nejnrodernęjšího chromatisnw a j. vymozeností 19. století. Tyto dvę mše vedle svętoznámé Missa »Salve Regina« patrí nejen k nejlepším skladbám téhoz autora, nýbrz k nej- lepším skladbám v duchu reformy virbec. Zda-li by Stehleova Advojakost«obstála pred fórem našich »pokrokovcii«, jest otázkou, nánr aspoń, hodnę vzdálenou. | ||||
|