|
| ||||
| ||||
|
19 —
staroceských vánocních.. písní, jez svým lyrickým rázem kazdý pathos jiz vylucuje. A tu namane se nám otázka: Je pastorální ráz v chrámové hudbę vűbec, a v litur- gické hudbę specielnę zásadnę prípustný? Tuto otázku dluzno zodpovędęti zápornę — a jen za jistých okolností kladnę. Pastorella predreforrnní doby byla a zűstane pouhou, na laciný effekt vypo- ctenou hríckou, jez s podlozeným posvátným textem az príliš zivę kontrastovala a jej zpravidla karikovala. O pastýrích pri narození Pánę zmińuje se, jak kazdému známo, evangelium; ale akcentus celebrantűv nemá prece co ciniti s komposicí ostatních pevných a pohyblivých cástí zpívané mše sv. Pastorella nedá se tudíz z liturgie samé vyvoditi, pokud by šlo o zpívanou mši sv. Púlnocní matutinum obrací se sice k pastýrűm slovy: >Quem vidistis pastores?« — ale to vše zase nemá co ciniti se zvukomalbou, ci se stylisovanou imitací dudlajících po evropsku pastýrű, jakoz svého casu pseudocírkevní komponisté nejnizšího jiz rádu naivnę zbozné posluchace traktovali a takto chrám Pánę znesvęcovali a posvátnost liturgie persiflovali. A proto pryc s takovouto zvukomalbou pritazených do chrámu Pánę za pacesy šalmají a dud evropských pastýrű, pryc s touto blasfemickou staffází a podobnými cetkami anachronistickými, jichz si ani povęstný v pseudocírkevní hudbę Mozart nevšímal! Nęco jiného jest však dętinná radost z narození Pánę, pokud zhudebnęna jest na podkladę církevní hudbę nutných vlastností, jez naivní a idyllický nádech do jisté míry snášejí. Pripomeńme si jen Koenovo motetto »Adeste fideles- aneb to které responsorium z Mittererova Vánocního matutina, abychom seznali, ze proti diskretnímu rázu pastorelly nelze niceho namítati. Pripomeńme si však také, ze tri- vialní dudlanice rűzných tęch Biihlerű, Schnablű a Kempterű v naší starší generaci stále ještę zijí a z mysli konservativního lidu našeho bez nápadného az roztrpcení tak snadno vypuditi se nedají. Prostý lid, nemající dostatecného pochopení pro mystický a symbolický ráz posv. liturgie, upravuje si obsah evangelia o narození Pánę samorostlým svým zpűsobem, snad dle hodnę jiz pobledlé tradice stredovękých vánocních her a koled, kde pastýrűm pridęlena byla hlavní úloha, Pseudocírkevní hudba pi-icházela lidu tomu do jisté míry vstríc — ryze však církevní hudba nedo- prává naivnímu realismu tomu nizádného místa, ac doba kvasu staré a nové éry dosud ještę neminula. Rázem tuto tradici bývalých pastorell pretnouti, nezdálo by se dosti taktním, opatrným, jelikoz nepaedagogickým. A proto schvalujeme kazdou kompromisní skladbu tohoto druhu, jez lidovému vkusu aspoń cástecnę vyhovuje; aniz by dűstojnost posvátného místa urázela. Lid s pozvolnou reformou daleko snadnęji se smiruje, nezli s reformou bezohlednou. S tohoto stanoviska dluzno Cainerovu pastorální mši nazvati šfastnę vrzenou kostkou. Spracovav ji na motivech staroceských vánocních písní, hledęl v ní vetkati nádech pastorelly obcasnými pro- dlevami a nękterým tím melodickým a harmonickým obratem, pastorellám vlastním. Úcelu toho dosáhl pinou męrou, bez porušení jednoty povšechného výrazu po- svátné hudby. Výstrazná poznámka na poslední stránce partitury zdá se nám býti bezpodstatnou. Zivęjším tempem této skladbę ublíziti műze toliko dirigent-nedouk, který i samým gregorianským litaniím vindikovati dovede rhythmus pochodový. Missa »in hon. Beatae Mariae Virginis« pro 4 smíšené hlasy a var- hany. (Vyšla v >Cyrillu« roku 1892.) Tato mše vyznamenává se fakturou veskrze solidní, jako Cainerovy práce vűbec. Panující v ní homofonie ciní ji prístupnou kazdému ponękud jen secvicenému sboru; toliko tretí vęta »Kyrie<, byla pracována figurativnę, po zpűsobu varhanního praeludia. Harmonie pohybuje se v mezích moderních tónin ; jen tu a tam shledáváme se s jakýms; nábęhem k tónu frygickému. 1* | ||||
|