|
| ||||
| ||||
|
-20
Modulace nevybocuje nikde z okruhu kvintové a terciové príbuznosti. Šestihlasá stat v Credo od: »Et ascendit az po »mortuos< jest prímo nádherná. Totéz ríci lze o >Pleni sunt coeli v Sanctus. R e q u i e m ll. (nákladem Fr. A. Urbánka) je všem bez rozdílu muzským sbo- rűm skladba prístupná, protoze veskrze homofonní, rhytmicky a harmonicky jedno- duchá -- a proto výtecnę zpűsobilá k potírání copovę-sentimentálních requiem á la Horák et Labler. Missa »in hon. Domini nostri Jesu Christi« pro 4 smíšené hlasy. (Vyšla v )Cyrillu«.) Tato skladba pripomíná svou zevní fakturou Wittovo op. 18. a Skuherského mši »in hon sc. Ferdinandi– Provází-li se místy varhanami, pak jest prístupna i slabším sborűm. Vane v ní duch naprosto moderní, diametrálnę rozdílný od antických aneb antikvisovaných skladeb. Moderní tóniny a harmonie, prevládající homofonie v rouše dnešní rhythmiky ze stylű svętských skladeb sem prenešené, tu a tam vtroušená figurace v strídavém kontrapunktu, spore jen uvedená imitace motivická; prechod z panující tóniny do tóniny spodní velké tercie (viz Credo) s ostatními konsekvencemi daleko vybocující modulace a j. v. to, pravíme, to ze má býti nechutnou kopií starých ztrnulých vzorű? O ostatních skladbách téhoz autora dále se rozepisovati nedovoluje obmezené zde místo. Ukázka ta dostací k opętnému dűkazu, ze stesky našich odpűrcű na nechutné odvary staroitalských a nizozemských mistrű jsou naprosto bezpodstatné -- snad jen pouhou smyšlénkou -- protoze stojíme jiz pred samým koncem histo- ricko-biografické cásti této úvahy, pokud jde o pravovęrné komponisty, ale dosud nebyli jsme pri nejlepší vűli s to najíti aspoń jediného hudebního penęzokazce«. (Pokracování.) N1% Nejstarší svędectví gregorianské tradice. Podává P. Berttnrct Velíšek, O, S. B. (Pokracování.) VeImi dűlezité a zajímavé svędectví o gregorianské tradici máme od sv. Lva 1V* papeze (847 855). jest to l i s t k opatu H o n o r a t u (Honorato Abbati) *), v nęmz narizuje papez pod trestem klatby zavedení rímského zpęvu Rehore Veli- kého. Nebude od místa, uvedeme-li aspoń v prekladę úpiné znęní tohoto dűlezitého listu: »Vęc velmi neuvęritelná,« pocíná energicky papez, >došla k našemu sluchu (auribus nostris insonuit); je-li pravdiva, je s to, naši váznost spíše zmenšiti nez na ozdobu jí býti, spíše ji zatemniti nez osvętliti: ze máte totiz líbezný zpęv grego- rianský (dulcedinem Gregoriani carminis) a zpűsob prednesu ve zpęvu a ctení, jaký (Rehor) zarídil a ucil, v takové nenávisti, ze v tomto ohledu naprosto se rozcházíte nejenom s touto vám tak blízkou Stolicí, nýbrz i témęr s celou západní církví a se všemi, kterí v latinské reci vęcnému králi zvucnę chválu pęjí. Všechny tyto církve prijaly úpinę zmínęnou tradici Rehorovu (traditionem Gregorii) s tak v e 1 k o u c h u t í a o b ę t a v o u 1 á s k o u, a tak velice si v ní zalíbily, ze az posud, ackoliv všecko obdrzely, neprestávají se u nás více dozadovati, domnívajíce se, ze ještę leccos z onęch zpęvű u nás zűstalo. A vęru, tento presvatý papez Rehor byl nejen *) Tento list objevil a s více nez dvęma sly nevydaných listii papezil od Gelasia 1, az k Urbana lI. uverejnil ucený anglický katolík M. Edmond Bishop (cti Bišup). | ||||
|