|
| ||||
| ||||
|
5o —
vávala v týdnu po Bozírn Hodę svatodušním. Tak svędcí nejenom naše antifonáre, nýbrz i ony, jez jsme s príslušnými missály spatrili v basilikách sv. Petra a Pavla (Patr. Lat. tamt.) K tomuto svędectví není zajisté treba pricińovati dlouhých poznámek. Jak jiz praveno, je proto na výsost vzácné a dűlezité, ze se nejvíce priblizuje století sedmému, v nęmz umrel Velký Rehor. Souhlasí úpinę se svędectvími, která pozdęji písemnę zanechali jiní muzové, af v Italii, af ve Francii. Ke konci devátého století psal v Rímę Jan jáhen o autlientickém antifonári svatého Rehore, a hle, jiz více nez o sto let dríve píše v Anglii Egbert o authen- tických opisech gregorianských antifonárű a missálű. Máme tu stvrzenu tradici, ze sv. Rehor první, zvaný Veliký, a nikoliv teprve druhý nebo t f e t í, získal si zásluh o chorál, jakoz i tradici, ze tentýz papez poslal Anglűm s evangeliem zároveń i své knihy liturgického zpęvu. Ale není-liz mlc e n í s e d m é h o s t o 1 e t í na újmu gregorianské tradici ? T r a d i c e v pravém slova smyslu podle bollandisty P. de Smedt jest podání nęjaké události skrze svędky prostrední (per testes mediatos), kterí jsou o mnolio pozdęjší onoho vęku, ve kterém se událost sbęhla, byt byli úpinę neznámi svędkové bezprostrední a také prostredkující (intermedii), skrze nęz pamęf události se zacho- vala a k pozdęjším svędkűm se dostala. (Introd. gener. od Histor. Eccles. critice tractandam, 1). 35.) Pripomeneme-li ještę, ze reforma církevního zpęvu, jaké se podjal sv. Rehor Veliký, nebyla urcena hned pro celou církev, jako pozdęji za papeze Pia V., a ze se proto muselo toto dílo svou výtecností teprve uplatniti a vštrde si cestu proklestiti, konecnę, ze tradice povstává teprve tehdy, kdyz vrstevníci a záci toho, o nęjz se jedná, dávno jiz s jevištę zmizeli, pak nebude nám mlcení sedmého století tuze vaditi v otázce gregorianské tradice. Zde platí výrok jiného spisovatele (Zaccaria, Biblioth. Ritual. t. II., p. 217) : Tantum silentium mirari debemus, urgere non pos- sumus : Pouze diviti se műzeme tomuto mlcení, ale velký dűraz na nęho klásti nesmíme. Rűzné smęry hudby církevní a oratorní. Diatonieko-ehronzatieká studie. V instruktivním kursu pęveckém v srpnu 1904 v Hradci králové prednesl fatt Fig. Zelinka Prehled veškerých smęrű hudby církevní a oratorní ci duchovní jeví se v dęji- nách takto : Perioda 1. Starokrestanská rnonodie sv. Ambroze a sv. Rehore. Perioda 2. Pocátky vícehlasého zpęvu. Vývin umęní kontrapunktického a prvý úpadek hudby církevní. Perioda 3. Reforma Palestrinova na základę nálady chorálové, rozkvęt slohu l)alestrinského ci polyfonního starokrestanského smęru klassického. Orlando di Lasso, Nanini, Hassler a ostatní vrstevníci Palestrinovi vedle sv. Filipa z Neri, zakladatele jednoty oratoriánű. Perioda 4. Neapol a Florencie, kde vyvinul se ariosní sloh s prűvodem instrumentálním. Duchovní koncerty, vymozenost Viadany a vrstevníku. | ||||
|