|
| ||||
| ||||
|
84
V91ef clo ~eliva. Odpoledne nálezelo Zelivu. Príjemné, tiché, jasné, teplé pocasí vylákalo bez- mála všecky úcastníky sjezdu, cizí i domácí, z místností uzavrených, ve kterých az posud pilnę a vytrvale se rokovalo a zpívalo, ven do Bozí prírody, do útulného údolícka 2 hodiny od Humpolce vzdáleného, ke stoku Zelivky a Trnavky, k starobylému samostanu bílé bráti sv. Norberta. Kde jaké vozidlo sehnati se dalo: solové (veloci- pedy), kvartettové (kocáry), sborové (zebriny), bylo najato neb vyzebráno, hybnou silou opatreno a do posledního místecka osazeno. Nękterí zapráhli vlastní pár bę- hounű, t. zv. jedenáctky, aby uzili roztomilé procházky lesinami a lucinami podél reky Zelivky. Na nádvorí klášterním sešli se zase všickni a k nim pribyli noví hosté: mimo vys. dp. kanovníka Brychtu a vsdp. professora Eagena Kaderávka, v Zelivę návštęvou právę meškající, a mimo duchovenstvo, pęvectvo a obecenstvo domácí téz vdp. Prokop Pablásko, dękan a vik. tajemník z Horepníka, dp. P. Kosmas Pytlík, farár ze Senozat, krizovník dp. Trnka, kaplan z Kuncic, vp. Bohuslav Blazek, kaplan v Novém Męstę na Moravę, vp. Fr. Boukal, býv. kaplan v Horepníku a j. v. Za vedení nejdűst. p. opata prohlédli sobę cizí hosté nejprve kostel, klášter a zahrady, pak shromázdili se všickni v horejší kvętinové zahradę pod jasanem a vyslechli pod jeho vzdušnou, az na zem sahající klenbou besední promluvu: »O hudbę svętové« cili o t. zv. harmonii sfér, kterou z rűzných pramenű sestavil jeden clen kláštera a prednesl ct. p. Kvirin Kratochvil, klerik zelivský. Na to ujal se slova nejd. p. opat Salesius Roubícek: »Základem zivota katolíka jsou tri bozské ctnosti: víra, nadęje a láska. Z tęchto v nebeském oslavení clovęka víra prejde v Natrení Boha tvárí v tvár — zajde, po- mine; nadęje zmęní se v netušené pozívání slastí pripravených, prestane; jen láska zűstává, jak dí apoštol »láska nikdy nevypadá«, 1. Kor- 13, 8. Dűvod jest, ze »vętší z nich je láska«. Chci na nęco upozorniti. Presvędcení o nezbytné potrebę trí bozských ctností k získání nehynoucího blaha je bohudík tak zakorenęno a tak se ujalo, ze sami umęlci neváhalí propűjciti nejlepšího štętce, dláta, krokvice (malír, sochar, stavitel) k znázornęní toho, tvoríce díla nebeské krásy posvátných obrazű, soch, svatyń. Vycítili totiz v pęstování a ozi- vování pravé zboznosti nevystihlý zdroj motivű aesthetického krásna, dobra i pravdy. Tomu vęnovali se zcela, své vlohy, práce, zápaly a tuzby. Ale jedno umęní neznázorní zádné nadání, nevystihne zádný malír, sochar, umęlec, k nęmu povznésti se műze jediné srdce. Jako láska vyniká nad víru a nadęji a pretrvá je, tak jediné srdce clovęka, a dím hned, srdce posvęcené milosti Bozí, chová v sobę schopnost, vytvoriti nejideálnęjší obraz krásy, dobra i pravdy -- lásku. Zpęv, hudba, chvalorec a díkűcinęní jsou klíci k lidskému a bozskému srdci, ba více, malírství, socharství, všechno umęní jednou pomine, ale umęní zpęvné a krásná hudba nebes nezaniknou nikdy, nemohou, nebof jsou výronem nejušlechtilejších citű, plodem lásky, která nikdy nezajde. Ve »Zjevení sv. Jana« nemluví se nic o tr- vání jiných umęní v oslaveném stavu na nebi, ale tolik mluví se tam o zpęvu, ze následovati budou duše Beránka a zpívati píseń novou, mluví se tam o andęlích, ze bez prestání zpívají: Svatý, Svatý, Svatý! Zpęv, jako tlumocník lásky, bude zazní- vati ještę, kdy jiz zaniklo vše ostatní. Zpívati se bude vęcnę a výlucnę. Zpęv je však také buditelem lásky všech ušlechtilých citű, ctnosti. Zpęv ctnosti chce, predpokládá a'ze ctnosti vyvęrá. Chorálu s dojmem nezapęje, kdo není zbozný a ctnostný. Jak jest zaslouzilým, kdo, uce zpęvu, dbá na ctnostný zivot zpęvákű! Aby se nekazili, nesvádęli jiné, ale zbozní a bohabojní byli. | ||||
|