|
| ||||
| ||||
|
XXXVI. CYRILL 55
Prehled výnosű sv. Stolice o posvátné hudbę a zpęvu r. 1909 uverejnęných. Dr. FR. HRUBÍK. (Dokoncení.) Obsahuje toto ustanovení: 1. Vedle zpęvű obsazených ve vydání vatikánském jest mnoho jiných nápęvű gregoriánských; ponęvadz v liturgii se jich uzívá, ac jenom na nękterých místech, mají býti upraveny dle formy gregoriánské, aby mohly dojíti schválení od kongregace obradű. 2. Tyto zpęvy, ackoli nejsou pro veškerou církev, prece patrí pod moc Apo- štolské stolice, která udęlujíc jim schválení, prijímá je za své a proto má právo co do formy i uzívání je pripustiti, zakázati nebo omeziti a tak upraviti, aby zpęvy jednotlivým diecésím nebo kostelűm vlastní, shodovaly se i se zpęvy typickými i mezi sebou na vzájem. 3. Diecésní biskup má vlastnické právo na proprium, na zvláštní nápęvy chorální své diecése a műze je jedinę on vydati jakozto celek; jednotlivé cásti tohoto diecésního propria, jsou-li obecnę uzívané a ne výhradnę vlastní, mohou i jiní vydati. 4. Také ten, kdo slozil nebo poprvé vydal melodie chorální, má na nę autorské právo, ale jen na deset let. 5. Ten, kdo má rádné vlastnické právo na melodie chorální, nerx-űze však brániti zádnému vydavateli, aby rxelodie ty tiskem nevydal, a) prokáze-li vydavatel, ze műze je rádnę a odbornę správnę vydati a b) zaplalí-li vlastníkovi remuneraci. Remunerace nemá býti vętší nez dvojnásobné skutecné vydání, které vlastník męl s prvním porízením melodií. Jakmile vydavatel tyto dvę podmínky spiní, neműze ani diecésní biskup ani autor ani vydavatel brániti, aby melodie, jichz jest vlastníkem, i s príslušným textem nebyly vydány tiskem. 6. Má-li nęjaká reholní spolecnost své vlastní melodie chorální, prísluší vlastnické právo vrchnímu predstavenému a platí o nęm to, co výše uvedeno bylo o diecésním biskupovi s prípadným ještę zretelem rra výsady, jez té které reholní spolecnosti od sv. Stolice byly udęleny. ^® ®® Dopisy mladého a starého reditele kűru. II. Pouhý sbor kostelní, nebo Cyrillskou Jednotu? Otcovský príteli ! Tvoje rady byly mi velmi vhod. Kdybych byl dbal zvláštę výstrahy pred kvapem, mohl jsem si ušetriti mrzutosti a cástecného nezdaru. Ale k vęci! Cvicili jsme v kostele mariánskou mešní píseń: »Ó Maria, útocištę naše, andęl Pánę tebe po- zdravil«. Nemohli jí prijíti na chut ani lidé ani literáti, kterí laskavę se úcastnili cvi- cení. Ale prece po nękolika cviceních aspoń ti, kdo vytrvali, se jí naucili. Zvláštę dęti školní brzy se s ní sprátelily, ale kdyz jsem ji zavedl pri mši svaté místo obvyklé »Ti- síckrát pozdravujeme Tebe«, nastalo reptání. Takovou krásnou píseń zahazuje! Vidím, ze dlouho lid nezvykne jiným melodiím, nezli jsou ty jásoty a veselé zvuky písní pout- nických, jak nezvykne chorálu, az s ním vyrukuji! — Cvicení ve zpęvu podle not do- posud jde dosti dobre. Ale pozoruji, ze slecinky a mladí pánové by rádi, abych je brzy pustil nikoli na kűr, ale na koncertní podium. Lépe se mi líbí oddęlení malých. Ti se zase tęší na kűr. V besedę jsem męl o tom uz malou debattu, nechci ríci: šrűtku. Páni ucitelé byli toho mínęní, aby se zase vzkrísil pęvecký odbor besední, ale af prý to není zase jen farárova kostelní kapela, nýbrz vlastenecký pęvecký sbor! To prý drívęjší pę- vecký odbor rozbilo, ze se dal do sluzeb klerikálních. Já prý ovšem musím dbáti, abych klerikálűm vyhovęl, ale oni se všemi zivly pokrokovými budou na strázi, abych mládez, útlou mládez, nelákal záminkou zpęváckého výcviku do zpátecnických proudű! Tedy: | ||||
|