|
| ||||
| ||||
|
84 CVRILL XXXVI.
Mecz. Conclusio post armis. Wssyczknij lidé poslauchegte, Tak spomenúcz na Boha swého, Tyto węczy pilnę znamenegte : U wírze Krysta Syna milostiwého, Tak gest byl Pán Krystus od mecze krwawý, Wzdegmez chwálu gemu samému, Tudíz od Angela dogde chwály. Mage zrzenij k nęmu gedinému. Tu przed Pánem w Saudný den, A protoz wssiczknij lidé milý, Kdyz mi pűgdem z hrobu wen, Kterzí ste se tuto sessly, Budau na nás przísnę krzíkati, Giz takowé dobrodinij w Srdczij swém rozjímejte Nebudem-li na Smrt geho pamatovati. A na to wzkrzíssenij Pánę pomnęte, Neb on pro nás krzíz nes tęzcze, Talc spomeniz na Boha Stworzitele swého Rwán z wlasy a bit welicze, A wykupitele czlowęka kazdého, U slaupu mrskán nemilostiwę metlamy, Nebo on sám (w) swé weliké milosti Tak gey zidé ukydaly slynamy. Lytuge nassy oslepenosti, Potom trnowau Korunau korunowán Przed stworzením Swęta oblýbil, A w bílém raucho (!) gest posmíwán. Aby w Krystu Gezijssy spasení slýbil, Kdyz byl welmi strýzńowán, Kterýzto gest nám piniti ráczil, Potom na krzíz hrzeby przikowán. Giz Syn geho skrze Smrt z Tęla wykroczil, Na krzízy sa, welmi zíznil, Obętowán sa Bohu Otczy za hrzíchy nasse, Oczta a zluczy okusyl, Wsseczky winny wzel gest sám na se, Kterak gest mnoho trpęl tęzcze, Wstaupil na nebesa k swému milému Otczy, On dal prokláty Sobę y Srdcze. Sám zanechal sobę té moczy, Y nebudem ly wdęczni toho, Aby on wykupitel a spasytel nass byl, Negdem (!) nikdy Saudu geho. Genz krwij swau Adaműw hrzích obmyl, Pakly to w pamęti míti budem, A my také milosti geho, Tehdy s ním przed Saudem geho stanem. Wazme sobę, znage geho, Pána savého, Nepotkátf nás zádná zalost, Abychom zde uzíwagícz geho milosti, Ale w neby nám bude dána węczná radost. Potom przigíti mohli do węczné radosti. :r Zbývá ještę osvętliti otázku, kterému z nábozenských vyznání v Cechách uvedené veršování prisouditi jest? Byf i se zdálo, ze prvé veršování, odpovídajíc úpinę rubrikám katolických obradű na nedęli kvętnou, pricísti jest autoru katolíkovi, prec významné vęty veršování druhého, stavící pri kazdé prílezitosti prijímání »krve Syna bozího« v popredí, jsou neklamnou toho známkou, ze prítomné rýmování jest pűvodu u t r a q u i s t i c k é h o. Stací poukázati tu jen na odstavec »Bicz«. Ze knízka naše v drívęjších dobách v rukou katolíkű ani nebyla, toho dűkazem jest potupný hexametr na známého kazatele dra Jana Ecka, který po smrti Eckovę (t 1543), nejpozdęji kolem r. 1570, napsán byl na prvém listę knihy: Eccii epitaphium Philippi Melan(chthoni): »Multa vorans et multa bibens et multa locutus, )-Iic posuit ventrem Eccius ecce suum. n Pod tím povzdech: »lesu, fili David, miserere mei et sana febrim meam, quoniam speravi in te.« Víme-li pak, ze mistr J a n M i s t o p o 1, utraquistický sice, ale jiz lutheránsky cítící administrátor strany pod obojí a farár u sv. Mikuláše v Praze, neostýchal se jiz r. 1543 zádati na snęmu zemském, aby odstranęno bylo slouzení mší sv., výstav nejsv. Svátosti, p r o c e s í, modlitby za zemrelé, vzývání svatých, zárivé osvętlování kostelű, mnohé zpívání a zvonęní, jakoz i zehnání rűzných predmętű,') neműzeme veršování naše, které právę na prűvodech se zakládá, pricísti ani vyznání lutheránskému. Upríti však nelze, ze pűvodní majitel knihy, kdyz ji r. 1570 vázati dal, cistokrevným utraquistou jiz nebyl. Oba tisky, mezi nęz rukopis jest zavázán, rozhodnę lutheranisují. Prvý tisk je cistę protestantský, jak místo knihtiskárny i predmluva, v níz Melanchthon zván jest »ucitel a otec náš zajisté vzdy nade vše milovaný«, prozrazuje. Pri druhém ') Dr. Ant. Frind: Die Kirchengeschichte BShmens IV. 123. | ||||
|