|
| ||||
| ||||
|
96 CYRILL XXXVI.
Druhého dne ráno konána slavnostní schűze, jejímz úcelem bylo zrízení zupních organisací na Moravę. Na schűzi samé vymęnęny dva kontradiktorické názory: jeden pro zrízení zupy, -- tedy pro organisaci nezbytnę vnęjší, druhý pro organisaci cistę vnitrní. Tento druhý názor zavdal mnoha listűm príciny ke špatným výkladűm! Dávám prűchod pravdę: úkolem tohoto návrhu bylo prece jen povznésti sborový zpęv a tím i zpęvácké spolky. Nedovedu si predstavit, aby z více rűznorodých, neb dokonce z nedokonalých vęcí povstati mohl umęlecký výkon naprosto dokonalý. Tím chci ríci: nejprv nutno zivot zpęváckých spolkű vniternę prizpűsobit modernímu našemu umęleckému cítęní, pak teprve műzeme po- mýšleti a samostatnę vytvoriti nęco velikého a v pravdę dokonalého. Pak bude zrizování zup na místę. Tím nechci upírati zupám významu národnostního, ani spolecenského, ale jisto je, ze vzdy dosud stála umęlecká stránka na posledním místę. Na schűzi samé ovšem všemi hlasy proti dvęma návrh první prijat, aniz by o druhém debata byla zahájena. Po ukoncení schűze seradilo se pęvectvo ceské u Besedního domu, odkudz vyšel manifestacní vskutku prűvod, — jemuz špalír tvorily nescetné davy ceského obecenstva — ku starobrnęnskému klášteru, kde deska pamętní zasazena. Slavnost odhalení zahájena byla Smetanovým »Vęnem<., zapęným všemi pęvci pod rízením sbormistra p. Harleho. Na to následovala rec sbormistra prazského »Hlaholu« p. A. Piskácka, jenz krátce, ale velmi výstiznę nastínil význam Krízkovského pro ceské pęvectvo. Po zapęní Bendlova »Svoji k svému« všemi pęvci rízením sbormistra »Zerotína« p. Petzolda slavnost definitivnę skoncena. Ke konci dluzno podotknouti, ze je to v Brnę první pamętní deska, jíz Cechové svému velikému synu zde zasadili. —i1 BESÍDKA. Mše posvícenská. Zapadlá vesnicka v Podkrkonoší, na zeleném koberci luk pod lesnatými stránęmi stulená. Domky drevęné, zcernalým šindelem kryté, vesele kývají na protęjší návrší svými drevęnými lomenicemi, jejichz prűrezy jako ocka mrkati se zdají. Bílý kostelícek s cibulovitou bání, drevęná u nęho hned prízemní fara a jako hlasatel nové doby bílá, zdęná, jednopatrová škola, jako vűdcové vévodí stádu drobných pohorských chaloupek. Vlna »pokroku« dosud neprevalila se pres tichou ves, kde obyvatelé zijí spokojený a svorný zivot. Také kostel i fara ruku v ruce pracují na vzdęlání a zušlechtęní obyvatelű, nejen tęch malých, ale i do- spęlých. Tęchto ovšem pouze v kostele, ponęvadz spolkű zde dosud není. Pan rídící, starší jiz pán, je nejen výborný ucitel, ale i výborný hudebník. Jsou zde ve vsi sice figurálky jen o vętších svátcích, ale pan rídící stará se stále. Rád pochlubí se plody své práce a svého umęní. Jde to ovšem po »starocesku=, jak ríkává. Instrumentálky a hodnę muziky! Diabelli, Taschke, Brixi, ano i Fűhrer jsou nejoblíbenęjší autori jeho. Ještę pred pęti, deseti lety ovšem bylo lépe, více chuti a lásky a více casu bylo v lidu pro hudbu ko- stelní. Dorost odchází, zbývají jen starí, a tito celé léto stráví v lesích kácením drev a na sousedních pilách. Sousední obce pro jeho kűr také jako odumrely nyní, kdy zrízena veliká tkalcovna hned za lesy. Coz k velikonocűm snadnęji bylo secviciti »rádnou vęc rádnę«, vzdyt po celou zimu castęji v týdnu »vecerama« sousedé rádi do školy ke zkouškám chodili a za léto zapomenutou dovednost znovu získávali. Ale po- svícení, jak známo, je všady az po létu! To zdejší muzikant spíše jednou ranou parez rozetne, nez poctivý tón vyloudí! A letos męl pan rídící zvlášf mnoho starostí! Nejlepší sopranistka, »primadonna« jeho se vyvdala do vzdálené obce, nejlepší, protoze jediný, tenor povolán zrovna pred posvícením do okresního męsta »pod vęz« k odpykání nęjakého prekrouceného paragrafu o lesním pychu, a dva nejprednęjší ci- nitelé, primisfa a klarinetista, odešli právę, aby za rodnou obec dań z krve splatili v modrém kabátę. To jsou prec jiz opravdové rány Jobovy pro starostlivého reditele kűru! Nu, co dęlat? Udęlá to jako jeho sousedé mnozí to dęlávají a jak i v Praze v Národním to dę- lávají. Pozvou se vynikající síly cizí. Pan kollega z A hraje housle, paní zpívá soprán, pan kollega z B. hraje basu, slecinka zpívá alt a student jejich zpívá tenor. Vyslán tedy kovárűv Honzík s písemnými vzkazy, aby páni kollegové i se svými rodinami na po- svícení zavítali, v kostele i u obęda spolupűsobili a hned v nedęli ráno se dostavili, aby nutná zkouška odbýti se mohla. Odpovęd byla vzhledem ke kollegia]itę i kucharské povęsti paní rídící, jak jen mozno príznivá. Ted jen rozcházelo se o foukace, a ti prec hlavnę vedle mixtury varhan jsou zivlem slavnostní ráz dávajícím! Starý Karas, primhornista, takto barácník a drevoštęp, slíbil jistę uz v sobotu prijíti k pretrou- bení svého partu a mimo to uvolil se zjednati svého synovce z Vrchoviny, který právę z vojny se navrátil a tam prý na B-klarinet pískal. Tak bylo všecko dle moznosti obstaráno a zajištęno. Nez nejsou všickni lidé stejnę svędomití! A zvláštę v muzice mnozí hledají slávu v tom, vše z listu hráti, a nicím tak nepohrdají, jako zkouškou, na kterou jako na nęco ponizujícího a dovednosti ujímají- cího hledí. Takovým byl i pan student. Ba s ním zdrzela se celá rodina a prišla az pred samou velikou. Paní rídící z A. zase švadlena dlouho neprinesla nových šatű a tak i tato umęlecká dvojice dostavila se az v poslední chvíli. Voják klarinetista, ponęvadz jeho milá pozvána byla jinam na posvícení, šel s ní a vűbec se nedostavil, Ubohý pan rídící byl celý pryc! | ||||
|