|
| ||||
| ||||
|
XXXVI. CYRILL 127
Bratrícku - Cyrillzsto ! Vpadnu ihned »in medias res!« Cili k jádru! Sám jsi naznacil ten postup, ale obrácenę. Chceš buditi 1 á s k u a p o r o z u m ę n í. Bud n a p r e d porozumęní a láska se dostaví. Postupuj tedy takto: 1. Zájem, 2. po- rozumęní, 3. láska. Rozumíš? A potom: rozeznávej: církevní zpęv bohosluzebný, kdy kűr a knęz zpívají strídavę predepsané cásti sluzeb bozích — je zpęv 1 a t i n s k ý. Pri zpívaných mších svatých a úkonech s nimi spojených má tedy kűr všecky cásti zpívati latinsky text úpiný, jak mu predepsán. C e s k ý zpęv jest nejen pripouštęn, ale i vítán pri mši sv. tiché a úkonech bohosluzebných ci poboznostech lidu, kde knęz műze své latinské modlitby ríkati ci císti, nebo modlí se s lidem cesky. Zacnęme s tou latinou! Ubila ducha ceského v Husovi ? V Komenském ? V bu- ditelích národa? Ti všichni latinu znali, mnozí v té reci také i krásné myšlenky potom- stvu ponechali. Tou recí rozšírili známost o národę našem ve všem vzdęlaném svętę. Tato rec nebyla národu á není nebezpecna. Ale je národu nebezpecno, kdyz naši mo- dlári »pokroku a volnosti« naší ceštinou hledí v národ vockovati otravný jed nového pohanství, který k degeneraci strhuje nejeden národ cizí. Nękterým latinským slovűm a vętám rozumí zpęvák kostelní hned z mládí. Odtud treba zacíti. Pak hledęti, aby znal smysl stálých textű mše sv., coz není pri jisté vytrva- losti zhola nic tęzkého. Hradecký »Oltár« — nemluvím-li o Baudyšovę »Ceském mis- sálu«, který je ovšem daleko drazší — műze v tom ohledu konati sluzby výtecné. V »Oltári« jsou cesky podány také mnohé jiné bohosluzebné texty. Nové vydání chorálu rímského pro Cechy pécí »Obecné Jednoty Cyrillské« obstarané i s »propriem ceským« má rovnęz takové preklady. Já jsem si pomáhal pracnęji a šlo to! Kdyz jsem męl cvi- citi text, kterému jsem nerozumęl, došel jsem si na faru a dal si jej vyloziti. Pozdęji mladý velebnícek chodil na zkoušky sám a podával potrebný výklad sám, — a to bylo ještę lepší, ponęvadz dovedl i zpęváky vnímavęjší uvésti v náladu, jakou ten text má se prednášeti. Rozumí-li zpęvák tomu, co zpívá, bude to zpívati nejen s porozumęním, ale i s láskou nejen tehdy, kdy sama melodie se mu zamlouvá, ale i kdyz melodie je tru- chlivá, protoze ta »truchlivost« se mu pak jeví zcela prípadnou ! Ta latina! Vzdyf bývala i v tęch »figurálkách«, na které stále ještę vzpomínají starší muzikanti, jako zidé na poušti na egyptské hrnce masa a cibule. Na poušti męli mannu — pokrm s nebe, ale ten se jim protivil, jako mnohým neznalcűm naše »truchlivé melodie«, ac jsou prapűvodu ctihodného a znalci byli ochotni dáti všecku slávu svých oper za to, aby jedinou takovou melodii dovedli sloziti. Ty hlomozné »figurálky« mrza- cily ~ústo i tu latinu, i ty melodie. Chudobu umęleckou nahrazoval casto jen právę ten hluk nástrojű. Vzpomínám, jak kterýsi regenschori, nemaje graduale na den sv. Filipa a Jakuba, vypomohl prý si zcela originelnę. — Vzal velikonocní »Naec est dies,, a místo »exultemus et laetemur in ea«, dal tam: »Filipemus et Jacobemus in ea«. Vy- právęl to jeden dękan-humorista, a treba to nebylo doslovnę pravdou, dobre to vystihuje onu dobu, kdy »truchlivé melodie« nemęly v kostele místa. Obycejnę myslí jimi melodie chorálu gregoriánského a motivy z nęho vybrané. Ale vezmi na pr. nękteré hymny a hledej tam melodií truchlivých! Jak jsou »zpęvné«! Vezmi praeface mešní! Jak lze je zpívati radostnę! Mnoho, ba všecko zálezí na tom, j a k se ty melodie zpívají! Rozumím-li textu, vystihnu, co treba zpívati »truchlivę«, co treba zpí- vati hlucnęji, co radostnęji a ovládám-li postup tónű, t. j. nacvicím-li tu melodii, musí se ozývati zpęvem, co se jím ozývati má, t. j. zármutek, klid, ci radost. Ale nota bene: kostelní recte církevní zpęv není opera! Tu nesmí hrmíti vášeń a lkáti zoufalost a šele- stiti píseń milostná, zamilovaná! Tu musí zníti modlitba, umírnęná i v bolu i v radosti. Nerozumí-li zpęvák textu ani co do smyslu a hledá-li teprve tón, intervall mezi zpęvem, inu tof jisté, ze bude vše az smęšnę truchlivé ! Ale takové komicky truchlivé prípady, kdy se všecko sešlo teprve po mši pod schody kűru, bývaly také za dob muzikant- ských produkcí na kűru, jestlize »páni bratrí« z cechu muzikantského se nepripravili. A ze duch tęch melodií je cizí duchu ceskému ? Kdo to povídá ? Které pak písnę ceské o tom svędcí? Snad ne ty, které skládali poutní predríkávaci ? Vzdyf právę ty písnę takových »samoukű« bývají slepeny z motivű veškerých kouskű operních, jak je popularisují flašinety! Nebo písnę pojosefinské, skládané na melodie nęmeckých kompo- nistű ? Tyto písnę ještę dnes jsou namnoze alfou i omegou ceského kostelního zpęvu. | ||||
|