|
| ||||
| ||||
|
152 CYRILL XXXVI.
Výbor povazoval za svou povinnost, aby se ujal památky zvęcnęlého a nedocenę- ného velikého varhaníka a skladatele F r. M u s i 1 a, (t 28. XI. 1908), jehoz varhanní skladby vydal aspoń ve výtahu. Téz v sedmi výborových schúzích projednával bęzné zálezitosti spolkové a redakcní. Jednota dovršila r. 1909 tricátý prvý rok své cinnosti na poli církevní hudby a doufá, ze práce její prinesla pres neprízeń doby hojného uzitku.« Pokladník jednoty, farár K1. Kffiner, vedl i úcty, zalozil úcetní knihy pro casopis a odbęratele Cyrilla. Jemu ochotnę a nezištnę pomáhala v této zodpovędné a namáhavé práci jeho sestra, slecna A. Kuffnerová, jíz O. J. C vzdává za to obzvláštní díky. Kdyz prohlásili zvolení revisori p. Kubla a sekretár Akademie p. Prudil, ze nalezli pri své dúkladné revisi úcty pokladníka a administraturu casopisu »Cyrill« jakoz i pokladnu v úpiném porádku, byla zpráva úcetní jednohlasnę schválena a p. pokladníka udęleno absolutorium. Dle 5 13. stanov vylosováni byli 2 clenové pri posl. výborové schúzi jako odstu- pující, a to prelát Dr. Tumpach a sekretár Dr. Hrubík. Oba byli opęt jednohlasnę zvoleni do nového výboru. Za revisory jsou zvoleni pánové: Ant. Postrihac, farár na Karlovę a Kubla z Prahy-IV. Volné návrhy nebyly jednateli zádné predem predlozeny. Po skoncení valné hro- mady svolána byla výborová schúze, pri níz zvoleni byli funkcionári výboru 0. J. C. Dr. Františel< Hrubík, t. c. jednatel. ®® ®o Brahmsovo Requiem op. 45 pro soli, sbor a orchestr. Napsal VÁCLAV MULLEK. jj )rahmsovo Requiem — dílo, které pojistilo svému tvúrci svętovou slávu, snad moto, l.) ze to byl projev nęzné lásky, který syn ucinil nad smrtí své milované matky. Brahms, protestant nesáhl k liturgickému textu katolické mše zádušní, nepochopoval zajisté hluboký její význam, krásu její a útęchu, která z posvátné této poesie line v srdce zármutkem rozbolestnęné. Volil projev jiný, sedm obrazú, smutecních kantát, v nichz lidský tvor rozjímá o pomíjejícnosti svęta a nalézá útęchu ve vzpomínce na zivot po- smrtný, spojil v jediný celek, vyhledav k tomu prípadné texty Písma sv. a to vętšinou ze Zákona Nového, nikoliv, jak se zhusta uvádí, ze Zákona Starého, zvláštę proroku. Projev jest pin opravdového bolu a opęt uprímné lásky, je to pravý mikrokosmos citá srdcem skladatelovým prochvívajících. V prvé cásti není prost projev ten široko rozšírené skepse, vzdyf byl Brahms dítkem své doby, avšak jest patrno, ze ji právę vrelá láska k matce premáhá. Jen tak dá se vysvętliti onen nęhypiný tón, piný dúvęry v príští shledání, který z díla toho vane. Casto se staví právę Brahmsovo Requiem za vzor mistrovského díla protestantské hudby církevní. Nechceme popírati, ze snad jistá, Brahmsovi vúbec vlastní zdrzelivost v nanášení barev hudebních, jakási strízlivost mohla by se v ten smysl vykládati, avšak máme-li na mysli to, co protestantismus vytvoril na rozdíl od kultu katolického, schází tomu ona mnohomluvnost, rhetorická povídavost, která protestantské oratorium tak casto charakterisuje. Brahms napsal svoje dílo za pobytu ve Winterthuru, Curychu a Bonnu. Po prvé provedena tri císla šestivęté tehdy skladby koncem męsíce listopadu r. 1867, rízením Herbeckovým. Tehdy napsal známý kritik vídeńský Hanslick: »Ze tak tęzko pochopitelná, jen v myšlenkách na smrt se pohybující skladba nesmí cekati na populární úspęch a mnoho ziviú velikého publika neuspokojí, jest pochopitelno. Ale i tomu, kdo se jí bránil, myslíme, ze musilo vzejíti aspoń tušení o velikosti a váznosti díla a vzbuditi úctu.« Slova ta vystihují úcin skladby Brahmsovy. Dílo nazval Brahms : »Ein deutsches Requiem«, cemuz nemá býti rozumęno ve smyslu národnostní výlucnosti, nýbrz ze napsána na nęmecké texty mimoliturgické. Hned slova prvního císla (Poco andante e con esspressione F-dur) vyńata jsou z osmera blahoslavenství: »Blahoslavení lkající, nebof potęšeni budou« a tento významný | ||||
|