|
| ||||
| ||||
|
43
Zpěv obeei .y Při slu!~bác . o:kíc I., a siry literátské. Podává Ferdinand Leliner. (Pokroč.) BncS si však píseil jakkoli dobne spořádána obsahem i nápěvem, bul si každému dílu a picdmětu shlžby Páně přiměřena: přecet i tu ještě — alespoil ne tak jistě, služby požadované neprokáže, nebude-li II. r o z Di a n i to st dobře vym ,řcná tato místa míti. Nabo t, což všude platí, i zde platnosti své neztratí: věc ča to užívaná ovšední. Chtěl-li by tomu odpírati, prosil bych, by na zlconSLn, kde k ob} čejuému zpěvu zavedena toliko jedna píseii jest (na pi•. Bože, před tvou velebností), ptal se několika —i vroucně, jak se zclá, zpívajících, aby pověděli, co se právě zpívá? Bez pozaražeuí a rozpakú sotva odpoví; což nepozornosti a matky její, ovšednčlosti, ditlraz patrný. — Aniž pal: vím, kdo by s to byl, aby, znaje a šetře novalul lidu vůbec, tvrdil, že by při jedné vždy modlitbě (na př. při jeclnotvárnéui adříkiváxtí ,Orodgj za nás!" v litaniích loretánských), talz i písni mohla se pozornost udržeti bez zúmyslného nal: ffiánf. S tímto však nam,íháuím zíunyslným jest věc to těžká; není-li příliš lmloho na lídu žádati, by sám se k vroucnosti vzbudil a nutil, budiž si to povinnosti jednoho každého, jak chceš. Církev svatá, přihlížejíc ku slabosti a, nestálosti duše, jako ve všem, i v tomto jest náln vzorem. lIoudrá matka chtějíc uslladuiti věřícím vytrvání u vroucnosti, luiloa u všech věcech stanoví rozmanitost. Tak jako v přírodě na zimní spánek jarní následuje vzk~íšení, kde všechen život se probouzí, vše pučí a kvete, letním pak teplem a ázducllcln v ovoce zraje, aby dozralé na podzim se sbíralo a shromažďovalo ku obživě tvorstva : rozdělila zajisté i Církev posvátný kruh církevního roku mi čtvero občasí, posvěcujíc čtvero ročních počasí a poželnlúuí rozlévajíc na pí~írodu pro hřích človl~ka v klatbě jatou. Čtyrnedčluí doba adventní, vyznačující čtyrtisíciletý hluboký spánek řlověčellstra v hřUsícll dřfinajícího, ukončuje Církev hodem Božího narození, opakuje napotom památku života a pilsohellf Bužské]lo Spasitele od jeslí Betlehemských až do zahrady Gethsemanské a ku ]cí•íži na Ůolaotč v době postní, pos,včcnjic vzkříšení přírody vzkříšením Páně, probuzený pak život duševní rozkvétá a z květu teplými papl ky slunce duchovního, na veškeré tělo razlitGllo o letnicích, jimiž Teto v přírodě se posvěcuje, ovoce plodí, až ovoce pilsol;ením nebeského vzduchu doznívá a do věčných obiluic se ukládá což vý•zliamuč oslavuje se ho(lelll všech Svatých a pa.n~íticoli vřrnýcll duší, jakožto vyšším posvěcením přirozeného podzimku. A každou z těch dob posvátných přiodívá Církev nizem zvláštním, ztíPlna slavnosti pífiméřeným, veškerou littu•l-ií vclemondře vyjádřeným, k čemuž dojista i zpěv církevní počítati dlužno, jzlkožto vydatnou a velmi vhodnou pomůcku k vyobrazení dojmúv nadpřirozených. Ve zpěvu církevním m,í se obr,ížeti ráz doby, ve které věřící křestan právy se nalez:í, tak že hlas jeho jednak kajicností a posvátným bolem se clrv~jc, jednak u radostném vytržení radostí j.ísá. Má-li tedy píseil adventní ráz radostně kajicnóho očekávání, jako by úsměv na lících se slzou v oku se pojil, budou zpěvy vánoční s anděly o závofl plesati, Bahu na nebi slívu, lidem pak na zemi pokoj zvěstovati i útěcha. Je-li hlavním příznakem zpěvu postního kajicnlí horlivost, v době velikonoční bude otřásati klenutím cllnímovýln jiísot radostného Allelnja. Zdát se, žc sama praYis ecclesiae, jež spatřaje se v obřadech při službrích P<úlě zavedených a zHzených, zjev, poukazuje, ]aerak by prospěšuo, ano i potřcbno bylo aby vše CO2 možmí, se sneslo, čímž by povzbuzení se ]c vroucnosti lidu usnadnilo se, abY, Pravím, věc tak se urovnala, by lid rc tak sám zip sebe jakož rad~ji odjiand, t. j. vnějšími l,obnutl:a,lni selnto čelícími vzbuzován býval. 'í" ot by prospělo i tomu, kdnž jest s to, sám ze sebe k vroucnosti ducha povznésti 5e., i onomu, jenž toho dosud není schopen. lk-do by tu za pravdu dáti nevolil, musela by lid za velmi zbožný vlíti: aneb pouhou toliko pMoanllost neb říká ní modliteb na místo modlitby pav}šiti; kdežto Ln~ně, ba méně těch jest, kdož blahotu modlitby znají; vč+tsí pak díl v tom méně opatřen a zbčlilý bývá. A medle! což prospěje, a sice jediné, onde i tato, leč rozmanitost? Jedna píseil ovšechlí, více písní ne tak snadno, — jedna, ovšcdněla-li, již nevzbuzuje: užívá-li se jich však V1CP, llellí potom ltilhla Obyí'eluoll; a lllaáíť tedy V1Ce lloVOty do sebe a tudíž i pllvabll | ||||
|