|
| ||||
| ||||
|
4
nich poznámek jsem neučinil. Vlny zvukové však na mne nepůsobily jak při mši Palestrinově, protože při této byl jsem v lodi clxrámu, tedy blíže kůru ; při mši Lassově však nalezal jsem se v presbyteriu, které od zpěváků více bylo vzdáleno. Tím také si částečně vysvětluji, že dvě vložky Wittovy neměly toho účinku, jejž jsem dle partitury očekával. Po skončených službách Božích byla hned druhá slavnostní schůze v rytířském sále zemského domu. I tuto schůzi poctil svou přítomnosti nejd. kníže-biskup Štýrskohradecký. První řeč mě1 praefekt semináře v bavorských Dillingách A h 1 e. Co sekretář cecilianskélxo spolku Augšpurského přinesl pozdravení téhož spolku a pak s důrazem vytkl d ů 1 e ž itost „hudební školy církevní” (kirchliche Musikschule) v Řezně. Má-li spolek nějaký déle trvati, musí býti stavěn na pevném základu. Takovým základem a střediskem Cecilianského spolku jest hudební škola. Má-li Cecilianská jednota s úspěchem úmysly své provésti, potřebuje k tomu školy, jak příklad Wagnerův dosvědčuje. Nadšení jednotlivců znenálila chladne, ochabuje; škola musí je vždy znova podněcovati. Proto jest obzvláště třeba, aby údové jednoty školu hudební v Řezně vše-možně podporovali a tak ulehčili břímě mužům, jenž vedení té školy převzali. Po něm mluvil důstojný pan B a ttl o g z Vorarlbergu o „důležitosti víry” v pří-čině hudby chrámové. Pevnou a živou víru projevil v listu, důst. p. řečníkovi zaslaném, jeden učitel té krajiny, který však už na věčnost se odebral. V listu tom vyslovil onen zasloužilý učitel přesvědčení své, „že před Bohem bude muset i z toho účty skládati, jak zastával úřrad ředitele kůru; proto prý snaží se všemožně, aby provozoval v chrámu Páně co nejlepší a nejdůstojnější hudbu. Víry podobné jest vůbec třeba. Každá hudba jest koncertem, není-li proniknuta zákonem a duchem liturgickým. Panuje však vzhledem k liturgii zhusta veliká nevědomost i v kléru. Proč? Protože nedostává se víry ve věcech chrámové hudby. Víra zajisté ukazuje, že Církev Duchem sv. jest osvícena i telxdy, ustanovuje-li zákony liturgické. Z víry poznáváme, že veliká síla skryta jest v liturgickém textu, jakou i sv. Augustin už shledal. Víra nařizuje křestanské obci, aby spolu s knězem se modlila. Kdyby tato víra všude panovala, věnovala by se zajisté také větší péče hudbě chrámové. Po něm pronxluvil A d o 1 f K a i m, ředitel kůru z Wiirttemberska, kterého tuším už mnozí čtenáři „Cecilie” znají aspoú co skladatele mše „Jesu Redemptor`-. Sděliv pozdrav diecése Rottenburské, zmínil se nejprvé s velikou chválou o zásluhách královské vlády Wiirttemberské, jež si získala podporováním přesné církevní hudby. Na to objasnil zásadu, „že hudbě vokální přísluší v chrámu Páně přednost před hudbou instrumentální. Katechismus učí, že mše sv. jest nejsvětější a nejvznešenější obětí. Musí tedy hudba chrámová býti důstojna této oběti převelebné. Liturgické zpěvy náleží k výkonu obětnímu co částky jeho, zpěvy mají býti modlitbou (Srov. spis Battloggův „die liturgischen Gesangsgebete"). Z toho vidno, že hudba chrámová má především sloužiti k oslavení Boha, k zvelebení nejsv. oběti, ne však ku vzdělání a povzbuzování věřícího lidu. Vzdělání lidu jest teprv druhým účelem hudby chrámové, kterýžto účel snadno zvrhnouti se může v bavení, obveselování lidu, jak zkušenost potvrzuje. Oltář jest tedy prvním a hlavním předmětem hudby posvátné, ne však lo(T chrámová. Hlas lidský pak daleko jest důstojnější a vznešenější nad zvuk všelikých nástrojů hudebních ; proto i vokální hudba lépe se hodí k nejdůstojnější oběti mše sv. než hudba in strumentálnf. Užívá-li se však přece hudebních nástrojů v kostele, má se to díti pouze k provázení a podporování zpěvu, ne však k jeho udušování. Tuše a pochody jsou zakázány. Kde panují v té příčině zlořády, musí se odstraniti, což není příliš těžkou věci, jen když duchovenstvo spolu působí. Důst. pan A r m i n g e r z hornorakouslcého města Steir, jenž nyní sleva se ujal, pozdravil shromážděni jménem svého nejdůstojnějšího ordinaria, pana biskupa Lineckého, který sám této schůze by se byl súčastnil, kdyby v tétéž době nebyly se v Linci odbývaly kněžské exercicie. Důst. řečník chce v Icrátkosti toliko dvě slova promluviti : a) Slovo díků za to, že provozovány také dvě skladby od Haberta, hudebního skladatele z Horních Rakous (Viz Visitatio Ssmi dne 30. srpna čís. 6. a 10 ). Tím dokázal spolek, že nehledí na osobnosti, nýbrž dbá jen o dobrou věc. (Habert totiž byl a jest snad až posud odpůrcem Wittovým.) b) Spolu projevil řečník přání, aby se bylo této schůze ještě více osob najmě z protivníků přesné chrámové hudby súčastnilo. Mnozí z nich by se byli obrátili. Když po roku čtyřicátém Dr. Schlár první exercicie v Linci měl, tu na konci jich též projeveno přání: ,Kýžby všickni odpůrcové exercicií zde byli bývali ! Jich obavy by se byly ztratily.” „Fides ex auditu” jest stará zásada. I tato schůze Cecilianské jednoty může se přirovnati k duchovním cvičením. „Via p u r g a t i v a” vtom záleží, že jsme seznali zde potřebu toho, aby všeliké zlořády a chyby vyhostily se z kostela zvlášf tam, kde hudba chrámová podobá se onomu zpěvu 50. žalmu, o němž trefně vy- | ||||
|