|
| ||||
| ||||
|
—d4---
vice; dokonce jestliže se (což i tu, jakož vůbec, platí) vyloží, aby dokonale srozumělé, a na srdce-li se vloží, aby bližM by1y. Než, možná-li a kterak rozmanitosti takové dosíci, kteráž by, nedtm ani přísně všude a při všech nevyhnutelně potřebná, přecef však vesměs prospěšná byla? Co se tkne p ř í p a d n ý c h písní, není t.ušhn národa na světě, jenž by měl takový výběr a množství krásných zpěvů, jako na př. hase adventní „Koráte”, tak že ani příčiny nelze sobě vymysliti, proč namnoze un-lkly, kdežto předkově pilnými byli jich pěstiteli. Podobně lze tvrditi o píscích vánočních, postních, Mariauských pro pobožnost květnovou, k uctění jednotlivých světcit a svatých patronáv, tak že každému možný jest výběr z přebohatého zdroje dle chuti a vlastního vkusu. Rozmanité doby církevního roku vyžaduj( tedy měrou přirozenou rozmanitost zpěvů příležitostných, která ovšem ještě nutnější jest při částkách služby Boží ustavičně se opakujících. Zde dlužno zmínku učiniti o o d p o I e d n f b o h o s 1 u ž h ě nedělní a sváteční. Při té příležitosti obyčejné odříkává kněz s lidem střídavě některé litanie. Nalezajíf se sice v příručních knihách vzdělavacích (jako na př. v rukověti Macauově, jíž se nanuioze užívá,) mnohé litanie k rozmanitým příležitostem; Církev však schválila ku pobožnosti veřejné jen tři litanie: o všech Svatých, loretánskou a o nejsv. Jtneuu J ežíš užívát-í pul: ostatních toliko ku pobožnosti soukromé dovolujíc. Jsou pak zajisté Církví schválené troje litanie obsahu velmi bohatého, krátké invokace; piny svatého nadšení, vzdělanému křesfanu bohatost látky ku rozjímání poskytující v podivuhodr,ěnt pořádku a rozdělení. Jak vznešené pravdy vyslovují se na př. v litanii loretánské! Jestliže však lid ustavičné jen jednotvárné: „Oroduj za nás!” odpovídá, nedivím se, že stálým opakováním pozornosti ubývá a shromážděná osada sice nalilas odpovídá ; co si však jednotlivec při tom myslí, neodvažuji vysloviti se. Nazvíce jest to modlitba ústy pronášení, o které srdce ničeho -tezví. Jak krásnou a dojemnou pobožnost lze vsalc z litanií učiniti, jestliže se zpívají! Každá skupenina invokací má zvláštni nápěv, tak že i mysl velmi těkavá novým nápěvem, jakým nové oddělení tajemných pravd počíná, z nepozornosti již se zmáhající násilně vyrušena a k nové vroucnosti takměř přinucena a dále poutána bývá. Vyžaduje se ovšem, aby l~rátkó hudební motivy byly tvaru ušlechtilého, nil:olivčjz triviálního, jak začasté v jistých Pražských chrámech se slýchává. Kdo jednou provedl litanie zpívaná, věru že neodhodlá se více k odříkáváni jich. — Aby pak ani tato krásná pobožnost opakováníu- neovšcdnčla, střidejtež se zpívané litanie s nešporami, jichžto dfunysluý, fekl bych, dramatický pořádek autifon a žalmů, chvalozpěvů a modliteb, versiklů a responsorif i při velu-i častém opakování přece nikdy nedopouští roztržitost, nýbrž ustavičnou plodí pozornost a vroucnost. Při tak vznešeném, moudrém a rozmanitém pořádku odpoledních služeb Božích nebudou dojista chrámy naše prázdny; naopak! věřící milerád přijde, aby se vzdělal, duclia občerstvil, srdce svatou radosti rozveselil, a zakořenélá lhostejnost a netečnost náboženská poznenáhla ustoupí dávné horlivosti v povaze lidu českého Totéž dlužno říci i o písni při požehnání s nejsvétějí svátosti po litaniích, nesporách a mši svaté. Nebof tu právě, že každodenní jest, nebezpečenství ovšednčlosti roste, a povzbuzeni tíčinlivějšího třeba jest. A zajisté zde všech krásných písni, jež pohotové máme, pominouti a při jediném toliko veršíku „Svatý, svatý, svatý”, zitstati, při nejmenším nevšímavostí jest, již ničím ospravedlniti nelze, jelikož by se každého dne v týhodnu jiná pěti mohla a mé]a. . Jestliže pak při ostatních předmětech služby Pánč rozmanitost věci a účclu tak velice přiměřena a prospéšna jest: v písních při m; i sv. jestif přežádoucí. Písefi tato může (jakž řečeno — a což může, zajisté tuto i má) přispěti k napravení, osvětlováni a nejmužnějšímu oživováni ponětí o převzácné oběti mše sv. Ovšeduěla-li, tratí účinnost svou, byC í ne u l~aždého a vždy rovnou měrou; — i tu pomoci třeba. Však zde o nové pávaby, o povzl,uzování — k čemuž rozmanitost jeden z nejvhodnějších prostředku jest — tím více postarati se dlužno: protože mše sv. pro lid, jsouc vždy stejná a takáž před očima denně, příslušné míry vážnosti pozbyti může u mnohých: není-li alespofi píseú k tomu zřízena, aby mysl na rozmanité strany její uváděla. A jižf pak i v účelu písně samém, k němuž tedy směřovati má, znamenitý leží diivod sem slušíci. Obět totiž mše sv. vice má stran, s nichž ji pozorovati lze i slučí ; citové, kteříž se při ní budí u rozjín-ajfciho, 6 kolikeřiž nejsou? — Jet třeba, aby vál při ní jednou s pře-vahou duch úcty, klaněni; tu opět dech díků; tu prosby; přicházíme obětujíce jednou Pokračování v prílozc | ||||
|