|
| ||||
| ||||
|
2 CVRILL XXXVII.
opisují jiz, ale fotografují zdokonalenými prístroji rukopisy chorální hlavních bibliothek a archivű. Dennę docházejí fotografie 300—400 stran, ba jsou dny, kdy dochází az pres 1000 snímkű. Vyvolávání a fixování snímkű obstarávají bratr'í laikové, nacez se ulozí v deskách. Materiál shromázdęný se roztriduje a pomocí lístku se zarizují katalogy dle obsahu, stárí, pűvodu, tónű atd., tak ze lze v okamziku nalézti snímky hlavních rukopisu kterékoliv melodie rímského graduálu. Od r. 1889 vydává D. Mocquereau známé dílo »Paléographie musicale« prinášející fototypické reprodukce nejvzácnęjších rukopisu s roz- bory, vysvętlivkami a samostatnými clánky Roku 1895 (1896) vydal znovu Graduale z r. 1883 tu a tam opravené; r. 1904 vyšel výtah liturgických knih pode jménem »Liber usualis«, po stránce melodické znacnę zdokonalený. Tu však nastala nová epocha dęjin chorálních. Pius X. vydal Motu proprio ze dne 22. listopadu 1903, jímz »velebný zpęv dle znęní kodexű Mastnę obnovil«. Dne 8. ledna 1904 vyšel dekret posv. kongregace ritu, odvolávající všechna privilegia a doporuce-lí »novęjších forem« zpęvu liturgického (t. j. predevší.—n vydání medicejského-Pustetova). Dne 25. dubna 1904 narídil Plus X. nové vydání liturgických knih, zpęv gregoriánský obsahujících, a zároveń stanovena základní pravidla tohoto vydání. Zpęvy mají býti ob- noveny nekrácenę dle znęní rukopisű, avšak zároveń má býti prihlízeno k oprávnénému podání rűzných století a k dnešní praxi liturgické. V tom je tedy rozdíl mezi prací D. Mocquereaua a vydáním vatikánským. D. Mocquereau usiluje o pűvodní znęní, vati- kánské vydání neopírá se toliko o poznatky historické a palaeografické, nýbrz prihlízí i k tomu, co úspęšnę bylo bęhem casu pozmęnęno. Ovšem ze tu není jednotného kri- teria, kdy dluzno zvoliti znęní púvodní a kdy zvoliti úpravu pozdęjší, melodicky leckdy vhodnęjší, tak ze výbęr zústává subjektivní dle rozhodnutí posledního redaktora — Mnichűm solesmenským, kterí nezištnę svou mnohaletou neúmornou práci svaté Stolici nabídli, byla s uznáním svęrena redakce zpęvné cásti liturgických knih ; zvláštní rímská mezinárodní komise męla upravovati konecné znęní melodie mnichy solesmen- skými navrzené. Aby však práce rychleji pokracovala, svęrena hlavní a poslední redakce velezaslouzilému opatu ze St. Wandrille, D. Josefu Pothierovi, jenz má právo kohokoliv z komise v poradu pribrati. Tak vyšlo r. 1907 (1908) authentické a typické »Graduale,< a r. 1909 »Officium defunctorunt. Nejisté kriterium privodilo nękolik nedűsledností, na pr. Graduale nedbá tak zvané »mediatio correpta«, kdezto v officiu za zemrelé byla zavedena proti návrhu pűvodnímu a proti usnesení komise, která ji jen f a kult a t i v n ę pripouštęla. Liyf by poslední a rozhodující redakce vatikánského vydání byla v rukou D. Po- thiera, prece hlavní práci vykonali mnichové solesmenští a proto chci ukázati konkretní príklad jejich cinností, k cemuz volím známou kadenci traktú 8. modu, která se na pr. nalézá v traktu mše za zemrelé a o níz uverejnil studii D. Mocquereau v »Tribune de St. Gervais« pod názvem >A travers les manuscrits< (zvláštę vyšlou fy. Desclée r. 1904). Ve vydáních Gradualu z r. 1883 a 1896 byla takto redigována : 7 6 5 4 3 2 1 de-fun ctó rum suc-cur-rén - tc 7 6 5 4 3 de-fun- ctó - rum. Liber ttsttalis z r. 1904 a vydání vatikánské má: de-fun-ctó - rum, | ||||
|