|
| ||||
| ||||
|
66 CYRILL XXXVII.
Pri celém jednání ó snahách opraviti círk. hudbu byl prítomen J. E. pan ministr Stúrgkh, címz dal na jevo, ze klade velikou váhu na pęstęní círk. zpęvu. Jest si práti, aby p. ministrem se rídili nyní v péci o reformu i kruhy ostatní, jak knęzské tak svętské. Nejd. p. b i s k u p pred velmi cetným shromázdęním mluvil následovnę: Výchova knęzí a církevní hudba. Církev jiz od nejprvnęjších pocátkű znala a oceńovala hudební umęní i úcinek jeho na duši, a proto uplatnila je ve své liturgii. Jiz prví kresfané shromazdovali se ke zpęvu hymnú a zalmű. V epištole k Efesským 5, 19. dí sv. Pavel: »Rozmlouvejte vespolek v zalmech, chvalách i písních duchovních, zpívajíce Pánu v srdcích svých, plesajíce a vzdy díky ciníce.« A ke Kolossenským 3. 16. píše: »Povzbuzujte se zalmy, zpęvy i písníckami duchovními, s milostí zpívajíce v srdcích svých Bohu«. To jest psychologicky hluboce zalozeno. Kdo zpívaje se modlí, nebo modle se zpívá, ten mnohem více premýšlí, protoze u slov déle prodlévá, probouzí v nitru svém nálady, které s modulací tónového prednesu stojí v jistém, byti neznámém nám spo- jení. City zboznosti a báznę bozí budí se jak v pęvci, tak i v posluchaci okamzitę pri dobré církevní hudbę. Hudba církevní sestává ze dvou zivlú : z liturgického textu a z melodie. Prvý jest vzat vętšinou z Písma sv. a je takové hloubky a dűstojnosti, svatosti a vznešenosti, jaká vűbec u slova bozího jest jen mozna. Také se stanoviska cistę poeti- ckého jsou texty ty nedostizné pűvodnosti a mohutnosti. ív7elodie, která pojí se k tęmto projevűm duší hlubokou vęrou inspirovaných, műze míti jen ten úkol, aby úcastníkűm zvętšila úcin modlitby, kterou kresfanství slaví taju- pinou obęt Tęla i Krve Pánę. Z toho následuje, ze liturgická hudba jest veskrze od textu závislou a proto zrovna tak zboznou a opravdovou, nebof musí býti pina svaté radosti a ozivení jako text. Tomuto základnímu pozavku odpovídá v míre nejdokonalejší pouze c h o r á l r e h o r s k ý. Smím zajisté promluviti zde o této vlastní hudbę církevní. Patríf to téz k mému thematu. Nebof právę z tęchto zásadních dűvodű vyplývají závazky knęze k církevní hudbę. Reditel Forkel na pocátku XIX. století praví ve svých všeobecných dęjinách hudby o chorálu: »Chorál trvá nyní piných dvanáct století a pravdępodobnę bude trvati tak C;ouho, dokud potrvají nábozenství a nábozenské zpęvy vúbec v lidstvu. Jiz samo toto stálí zpęvű rehorských svędcí, ze musí obsahovati pravé, pro všeobecný zpęv lidový zádoucí vlastnosti, kdyz by to i z prirozenosti vęci samé nevyplývalo a vysvętliti se ne- dalo. Co po tolik století, v kterých právę v umęní tolik nejrozmanitęjších zmęn a zlep- šování bylo, udrzelo se nezmęnęno, musí býti ceny nepomíjející.« Kazdý opravdový znalec hudby pozná v chorálu gema, který byl jeho tvűrcem. Chorál, ovšem umęlecky zpívaný, bez jakéhokoli doprovodu, zdá se kráceti jako hrdina, sám nejsilnęjší, skýtá však zároveń i umęleckému prűvodu harmonickému zdroj nepre- berný. Coz nezila z nęho hudba po dlouhá století? Co jest Palestrina a jeho škola jiného, nez polyfonní tkań skvostných melodií chorálních? Dozní-li na dobrém kűru jemnę utkané »Kyrie« a zpęvu znalý knęz zanotí jednoduchou chorální melodii »Gloria«, pocítí kazdý, ze obé v sebe zapadá a k sobę patrí jako kvęty a ovoce stromu ke koreni. Pozorujte jen ty vroucí, slavnostní melodie praeface a »Pater noster« ! Az i ty nejpopulárnęjší moderní melodie budou dávno zapomenuty, bude naše »Pater noster« stále jako dosud zpíváno a vzdy zas bude uchvacovati a povznášeti. Kdybychom mo- dernímu, dovednému skladateli k zhudebnęní predlozili text obsahu i délky praeface a poskytli rozsah pouze kvarty, rád bych vędęl, jak dlouho taková modernę skládaná melodie by se udrzela ! Anebo pozorujte naše jásavá alleluja v graduálech, anebo kolorované » Ite missa est« ; vzdy je to pravá hudba, nebof ve všech tęchto melodiích dosazeno nejvyššího úkolu zpęvu: ú c i n s I o v a p r o h 1 o u b i t i. Není tedy divu, ze tato hudba, piná nej- klidnęjší líbeznosti, nejcistší bozské lásky a nejhlubšího citu, za vlastní zpęv církve autoritativnę prohlášena, z libovűle jednotlivce byla vymanęna a positivními narízeními církve stanovena. (Conc. Trid. sess. 22. Conc. Prov. Salisburgense 1906. Diecésní synoda v Brixenu 1900 atd.) | ||||
|