|
| ||||
| ||||
|
XXXVII. CYRILL 67
Nejdűlezitęjším pro nás jest »Motu proprio,< sv. Otce Pia X. V nęm dí se napr. v cl. VIII.: »V knęzských seminárích a ústavech církevních musí dle predpisű koncilu tridentského tradicionelní zpęv rehorský ode všech s pílí a láskou pęstován býti a predstavení nemají v tomto ohledu šetriti povzbuzováním a chválou svých podrízených chovancű. Rovnęz má, kde to mozno, mezi kleriky podporováno býti zalození školy pęvecké za úcelem provádęní posvátného zpęvu polyfonního a dobré hudby liturgické. V obvyklých prednáškách o liturgii, morálce a kanonickém právu, které studujícím theologie se konají, nebudiz opominuto tęch bodű, které zásad a predpisű církevnę hudebních se týkají a budiz dbáno, aby vyucování dopinęno bylo aesthetikou posvátného umęní, tak aby klerikové nevycházeli ze seminárű bez jakékoli znalosti všeho toho, co nutným jest k úpinému církevnímu vzdęlání.« Ale sv. Otec dí v úvodu: »Aby od ny- nęjška nikdo nemohl se vymlouvati tím, ze povinnost jeho není mu zretelnę známa, a aby kazdá nejistota ve výkladu jednotlivých ustanovení odstranęna byla, uverejńujeme z vlastního popudu a v piném vędomí náš návod a zádáme, aby byl jako za zákoník hudby církevní povazován. Z pinosti naší Apoštolské autority udęlujeme témuz moc zákona a rozkazujeme všem tímto naším vlastnorucním listem nejsvędomitęjší jeho uposlechnutí.« Jestlize vlastní hudbou církevní jest chorál, jest prece i bytí hudby p o l y f o n i e opráv- nęno, jestlize tato svými motivy kotví v chorálu rehorském a prednášena jest ve spo- jení s chorálem. Pius X. zádá od takovéto hudby »skutecnou cenu umęleckou, svatou váznost a universální, nad všechen subjektivismus i nacionalismus povýšený charakter«. Diatonice nálezí prednost, ale téz pravá míra chromatu není necírkevní. Toto jest ovšern ideál, od nęhoz bohuzel daleko, ba casto i velmi daleko jsme se vzdálili. Prozíváme sesvętštęní církevní hudby a tím i znesvęcování nejsvętęjších tajem- ství, která v chrámech našich se konají, a toho nelze dosti litovati. V mnohých kostelích provozuje se pri mši sv. banální, sentimentální umęní, které snad nábozensky vlazné, indifferentní obecenstvo sladkými svými harmoniemi műze poboznę baviti, ale které téz se spokojí frivolními ariemi, koloraturami nebo nabubrelou hudbou instrumentální. Jestlize i naši nejvętší skladatelé psali mše, requiem, motetta, oratoria, Te Deum, jsou skladby jejich sice umęlecky a hudebnę ceny veliké, ale jsou opakem cistého, vázného jedno- duchého slohu církevního. Jako duchovní koncerty jistę neminou se úcinkem. Úcelu svému odporující hudba církevní jest skutecným neštęstím, af ji pozoruji se stanoviska cistę liturgického nebo všeobecnę pastorálního, nebo konecnę s umęlecko- paedagogického. Pri konání sv. obęti jest knęz zivými ústy církve sv., její vyslanec, její zpinomoc- nęnec, který jako prostredník mezi Bohem a lidmi pűsobí Stojí zde pred tvárí vá- rících, kterí s ním se modlí a od nęho ocekávají, aby modlitbou a zpęvem svým po- vznášel je od všednosti, aby jim svatý obrad tlumocil rovnęz svatým zpęvem, který nalézá cestu sluchem k srdci, které má býti napinęno svatou vázností a svatou radostí. Tak dűlezitým povazuje církev knęzi ve známost uvésti toto jeho postavení, ze jeho svędomí (can. 13. sess. 7. Conc. Trid.) zavazuje k svędomitému pinęní predpisű litur- gických. Kdyz však namnoze klerikové zpívají jako ptáce, které ve vętvích hnízdí, nedomní vám se, ze by toho prícinou byla neváznost k predpisűm a lehkomyslnost v pinęní po- vinností, nýbrz spíše viním nedostatecnou prűpravu pęveckou, scházející porozumęní vše- obecnę aesthetického významu církevního zpęvu. Lituji podobných zjevű tím více, ponęvadz pri hudebních producích svętských solista (a tím jest knęz u oltáre) k verejnému vy stoupení co nejpeclivęji se pripravuje — a i zástupci jiný;h vyznání svoje církevní úkony prednášejí zcela presnę a vętšinou i krásnými hlasy. Politování hodno se stanoviska všeobecnę p a st orá 1 n í h o ! Jestlize právę hudba jest vykladackou hlubokých citű, műze naopak bohatý duševní zivot, nálady i city buditi, a to i v chrámu Pánę. Jisto jest, ze i celé prostredí kostela, církevní slavnost, úcast pri svatém obradu k tomu poskytují náladu. Ale výraznost hudby zvyšuje ještę tento úcin a pűsobí trvaleji, dokonaleji. Zde má zástupce církve, který chápe ponękud duši davu, skvostný prostredek, kterým by napomáhal pinęní církevního prikázání náboznę slyšeti v nedęli a ve svátek mši sv. K tomu cíli musí však knęz zvláštní péci svému pęveckému kűru vęnovati, zejména tím, ze reditele kűru podporuje, o dorost pęvecký pecuje, porozumęní obradűm v nich probouzí a ucí je s vęrou zbozní znívati. Pius X., který duchovní správę nové dráhy vytknul a vyskytnuvších se nových nárokű nikterak | ||||
|