|
| ||||
| ||||
|
— 18 —
prvé ku „hře” dle potřeby upravili. Tof jest nepřirozená i škodná methoda, jež mívá za následek, že zpěvák takto vzdělaný jest se svým lilasem za více let odbyt, k umělému zpěvu neschopen. Přirozená methoda, založená na vzdělávání tetrachordů hlasových, působí, že dovede zpěvák až do vysokého stáří vždy se svěží silou a pružnosti zpívati, jak skvělým způsobem zvláště dokázala staroitalská škola. Tímto ohněm zkušebným necht tedy učitelé zpěvu probírají a čistí hlasy svých učňů a necht učí je oduševřwvati přednášku duchem vášni a náruživosti prostým. Pak nabude zpěv jejich opět oné lyrické krásy a vznešenosti, kterou vynikal zpěv středověku, jenž dodává mu nevyslovitelného půvabu, jehož však z příčin svrchu psaných nyní jen po řídko nalezáme. 5. Zpěv nejuáclléjším prostředkem po-vznešení mysli k Bohu. Umění jest jedna z nejkrásnějších stránek lidstva; kdekoliv se ujalo, jeví se v něm nejlepší stránka člověka, jednotlivce i celých národů. Vyjádřujet se jím tužba po znázorněni vyšších, nebeských zájmů a citů člověčenstva. Proto sloužilo každé umění především a hlavně Bohu, jeho vzývání a ctění, pak i rozličným duchovním potřebám člověka vůbec. Zpěv zvláště pak jest přirozenou řeči po-hnutého srdce, jest přirozeným prostředkem k projevení silnějšího pohnutí mysli. Kdy však má člověk intensivnější a mobutnější city v sobě vzbuzovati než při bohoslužbě? Proto nelze se této beze zpěvu ani obejíti. Ale pro tutéž příčinu nabývá na vzájem i zpěv lidský bohoslužbou největšího povznešení, posvěcení a zdokonalení evého. Ký div tedy, že nacházíme zpěv při bohoslužbě již u všech národů starého věku, zvláště hojně opět u llcků? Důležitou částí bohoslužby stal se i u národa israelského v starém zákoně, kdež jej zvláště králové David a Šalomoun povznesli, skládajíce i sami písně a žalmy a četné sbory zpěváků k bohoslužbě ustanovivše. Proto se zpěv záby ujal též při křestanské bohoslužbě, dříve než kterékoliv jiné umění. Již velký apoštol národů povzbuzoval křesfany, by oslavovali Boha žalmy a chvalozpěvy. Dle toho pěstovali křesfané odtud již po všecky doby zpěv bohoslužebný s velkou zálibou, avšak i s velkou svědomitostí. Měli mysl věřících povznášeti k nebi, měl v srdcícli jejich buditi nejvznešenější city nebeské naděje a lásky. K tomu však nestačil zpěv ledajakýs, nestačil ani pouze krásný ton, ale zvuky ty vycházely zajisté ze srdcí čistých; neb s nečistým srdcetn nedovede člověk čistě zpívati. Zvuky ty byly odleskem vniterného, zbožného pohnutí zpěváků, zpěv jejich byl oduševněn. A tolio též církev vždy žádala, k tomu záhy přihlížela a zpěváky své vedla. Již v prvním století ustanovila k tomu zvláštní zpěváky (2'kraí), a ve IV. století ujali se liturgického zpěvu nejvěhlasnější otcové církevní, jako Basilius v Nové Caesarei, Jan Zlatoústý v Cařihradě, Athanasius v Alexandrii a sám papež Silvester [. zařídil r. 330 zvláštní školu ke vzdělání zpěvných sborů. A jak velice dostál tento liturgický zpěv vznešené úloze své, svědčí sv. Jan Zlatoústý. Porovuávaje tehdejší pohanský zpěv, již hluboce kleslý s křesfanským, praví: „Tyto dva druhy zpěvu jsou tak rozdílné, jako kůry andělů, jichž libozvuk okouzluje nebe, liší se od neladného řevu zvířat .... Když zaznívají od jejich úst zvuky flauty, nadýmají se tváře jejich (pohanů) a skřivené svaly poskytují ošklivý pohled na jejich tváře. Zde však (u křestianů) dýchá vše libost ducha Božího, jenž dává místo flauty, lýr a píšfal, zaznívati jen hlasům svatých . .. Marně bychom se snažili vysvětliti smyslným lidem lahodnost těchto melodií.” (Homil. 68.) Nelze mi podati zde svědectví ze všech věků následujících o tom, na jak velký stupeň dokonalosti povznesla církev bohoslužebný zpe"v zvláště přičiněním velkých mužů sv. Ambrože, papeže Řehoře I. a j. Na důkaz stůjž zde ještě jedno svědectví kompetentního soudce z V. věku, sv. Augustina. Vyznali o ambrožském zpěvu v milánské katedrále : „Jak velice jsem plakal v písních a zpěvích tvých, mocně jsa pohnut hlasy církve tvé, sladce pějící! Ony hlasy řinuly v uši mé a vtékala pravda do srdce mého; i vzňal se odtud pocit zbožnosti a tekly slzy a dobřa mi bylo s nimi.” (Conf. X. cp. 6.) Z toho již můžeme posouditi, jak moudře si počínali sv. apoštolové slovanští Cyrill a Methoděj, že záhy naučili lid slovanský zpívati velebný chorál: ,Gospodi, pomiluj ny." Jím pustil zárodek křesfanství hluboké kořeny v lid. Za tou příčinou utvrzovala se víra křestanská utěšeně i v národě irském zpěvem bardů oslavujících Krista i evangelium jeho hned z počátku. A známo jest, jak velkou přítulností k ní Irčané vynikají. Nejvýše však postoupil bohoslužebný zpěv a sním i zpěv vůbec slohem Palestrinovým v XVI. století, z něhož vane při vší možné jednoduchosti, tak vznešený, tak nadšený duch, že zvolal papež Pius IV. uslyšev poprvé Palestriuovu mši ,papae Marcelli" : „To jsou zajisté ty zvuky, které slyšel evangelista Jan v nebeském Jerusalémě a jimž dal jiný Jan | ||||
|