|
| ||||
| ||||
|
- -- 20 --
mf základný zvučný stupeň; nyní přistupuje přízvuk : prvá slabika silněji vynikne — nad mf, druhá totéž jakož i třetí; čtvrtá rovnala by se snad mf. I kdyby byl základný zvučný stupeň pp, p, ff, : vždy jest přízvuk silnější. Povstane tudíž následná řada: pp a přízvuk, p přízvuk, mf přízvuk, f přízvuk, ff přízvuk. Přízvuk není však jediný, různíme jej podle síly v přízvučné stupně. Tyto, jak patrno, sluší vždy mezi jednotlivé zvučné stupně, jež na jakýkoli počet přízvučných stupňů rozděliti nic nám nevadí. My rozdělíme každý stupeň zvučný na čtyři pří-zvučné, čím povstane : 4 3 2 1, 4 3 2 1, 4 3 2 1, 4 3 2 1, 4 3 2 1 Číslo 4. shoduje se vždy bud s pp, neb p a t. d. 1 značí přízvuk nejsilnější, celé pak řadě přibývá síly směrem na pravo. Námi sestavená přímka zvučná rozdělena jest na 20 přízvučných stupňů; souhrnná síla čtyr přízvučných stupňů rovnala by se jednomu zvučnému. Schází toliko mathematické určení velikosti jednoho stupně, čím by celá řada ustálena byla. Jak sestavováním melodických stupňů po-vstávají stupnice melodické, tak nám i přímka pp—ff 1 představuje nejjednodušší spoj stupňů přízvučných : s t u p n i c i z v n č n o u, jež bohu-žel jest až dosud netemperována. Skládáním přízvučných stupňů povstávají přízvučné t v a r y, jež jsou nejpůsobivější příčinou záliby. Pravdivost této věty vynikne, odmyslíme-li si při skladbě veškeré zvučné i přízvučné tvary. Volbu skladby ponechávám laskavému čtenáři, jsa přesvědčen, že i na jediném tónu znějícím dokladu nalezne. Přistupujeme ku užití těch nejvšeobecriějších přízvučných tvarů v hudbě. Že mluva má přízvuk, netřeba nám do-kládati; podotýkáme toliko, přízvučné tvary mluvy že jsou velmi rozmanité a důležité, nebol; jich měna má v zápětí i měnu vztahu myšlenkového. Jakým způsobem čístě tónové tvary spojovány byly s přízvukem, patří zajisté do dějin lrudebníclr. ToE nám jen důležité, že chorál římský v přízvučném svém tvaru vázán byl zcela na přízvuk mluvy. Chceme-li tedy určiti přízvučný tvar chorálu, jest nám se toliko přízvuku slov držeti; proto jsou přízvučné tvary chorálu ty nejrozmanitější a h 1 a v n í jeho okrasou. Za touže příčinou jest vždy prospěšnější při zpěvných skladbách vůbec držeti se přízvuku slov pro velké jeho bohatství — nežli nynějšího ztrnulého tvaru pří-zvučného skladeb bezslovných. V úzkém totiž spoji jsou ustálené tvary přízvučné s časoměrnými : je-li mensura znakem doby minulé, jest tvar přízvučno časoměrný význačným znakem doby nynější. Takt dvoudobý s přízvukem 1, 2; třídobý s 1, 2, 3; čtyrdobý 1, 3, 2, 4; šestidobý 1, 3, 4, 2, 3, 4. Tyto přízvučné tvary jsou pravidlem a platí vždy, nejsou-li označeny jiné, na př. e , a t. d. Patrno, že velká rozmanitost v tom nevězí; živost docílena bývá jen rušením těchto norem. To až sem nám dostačuje objasniti nesrovnalost, jež nemá sice tak velké důležitosti, ale ve školách, mám zde na zřeteli hlavně poměry brněnské, kde jde o jasný rozbor a o přesnost pojmů, je nicméně dosti závadná. Týká se to znamének 0, 3/4, 6/8 a t. d., jež prý značí takt. To jest zajisté nyní po-chybené ; jsou-li vůbec znaménka takt značící, tak jest to v prvé řadě n o t o v ý s y s t é m a kolmice taktové. Jiných já neznám nyní — aniž bych totiž do dávno minulých dob zasáhal. Klam ten objasnfine : F Mluvíme toliko o časoměrném a přfzvučném tvaru tčchto naznačených tónů. Patrno, že to výslovně časoměrný tvar, jenž utvořen na základě taktu o s m i d o b é h o. Utvoření to dá se znázorniti: a b nám představuje takt osmidobý, --l---1—1—1 - -1 a c d e f g a h b splynutím jeho dob povstal onen výslovně časoměrný tvar, v přímce naznačen v notách : i ~-- f g — ' - b Není tedy tvořen tento díl nápěvu na základě čtyrdobého, ale na základě o s m i d o-b é h o taktu ; jen pří z v u č n ý tvar jest onen taktu čtyrdobého. Proto neznačí mi C užitý v skladbě takt, jako určený skladbě přízvuk; nejsou tedy znaménka C, 3/4, 6/8 a t. d. t a k t o v é znaky, ale přízvučné. Mimochodem řečeno ne- | ||||
|