|
| ||||
| ||||
|
132 CYRILL XXXVII.
R. 1848 se usadil ve Výmaru, kde prijal úrad vévodského kapelníka »v mimo- rádných sluzbách«. Jeho príchodem stal se Výmar opęt tím, cím byl za doby Goetheovy, místem, kde kolem Liszta se shromazdoval výkvęt talentű »mladého Nęmecka«. Raff, Biilow, Taussig, Bronsart, Cornelius hledali posily a vzpruhy u nohou svého velikého mistra. I Wagner nalezl u Liszta prátelského prijetí, kdyz byl r. 1849 nucen utéci za hnutí revoluęní~o z Nęmecka. Lisztovi tehdy svęril všechny své rukopisné skladby. Liszt jako svędomitý a rozený dirigent dával ve Výmaru nové a cenné skladby. Po prvé tam byl na pr. proveden r. 1850 »Lohengrin«, r. 1852 »Benevenuto Cellini«, roku 1852 hudba k Byronovę »Manfredu«, r. 1854 »Alfons a Estrella«, r. 1858 »Der Bar- bier von Bagdad«. Ve Výmaru komponoval Liszt 12 symfonických básní: »Ce qu' on entend sur la montagne« (V. Hugo); »Tasso, lamento e triomfo«, »Les Préludes«, »Orpheus«, sPrometheus<, »Mazeppa«, »Festklánge«, »Héroide funebre«, »Hungaria«, »Hamlet«, »Hunnenschlacht«, »Die Ideale«. (Trináctou symfonickou básní jest skladba »Von der Wiege bis zum Grabe« az z r. 1883 k obrazu Mich. Zicha.) Pobyt Liszta ve Vý- maru dal dále svętu jeho „D a n t e o v s k o u s y m f o n i i” pro orchestr a zenský sbor, dále „Faustovskou symfonii” ve trech obrazech (Faust, Gretchen, Mefistofeles) orchester a muzský sbor. Tato velikolepá, veskrze mocného úcinu díla byla kritikou odmítnuta. Do- vedla Liszta chápati pouze jako fenomenální zjev na poli klavírní techniky, tedy jako umęlce spíše reprodukcního, který dovednę »také,, skládal rűzné transskripce, ale ze byl Liszt prűkopníkem nových zjevű téz na poli zcela jiném, kritice ušlo Liszt dovedl se zastati ve verejnosti umęlcű jiných, propagoval jako geniální dirigent jejich díla presným provedením, ale pro popularisaci svého „já” a svých skladeb neucinil ve své skromnosti zhola niceho. „Mohu cekat,” ríkával. Ba varoval své prátele, aby se nevystavovali ne- príjemnostem provádęním jeho skladeb. I Wagner s pocátku patril mezi neprátele Lisztovy programní hudby; pozdęji však doznal svűj omyl verejnę ve spise „Uber Fr. Liszt symphonische Dichtungen”, ve kterém presný podává rozdíl mezi programní hudbou Lisztovou a Berliozovou. Ve Výmaru povstala téz skoro polovina 15 L. klavírních t r a n s s k r i p c í dęl Wagnerových; tam skládal i obdivuhodné p í s n ę, v nichz ukázal, jak ovládá souverennę formu a dovede líciti nádhernę náladu. Byl prvním, který melodii vlozil do partu klavír- ního a hlas zpęvný vedl deklamatornę (Mignon, Loreley, Vátergruft, Die drei Zigeuner). Jakým byl mistrem ve tvorbę melodie, dokazují písnę: ,Oh quand je dors", „Es muss was wunderbares sein” a j. . Nez i Lisztovi, jako vűbec prűkopníkűm nových cest, bylo údęlem ve Výmaru bojovati s neustálými prekázkami. Zvláštę veliké obtíze mu pűsobil novę jmenovaný dramaturg pri výmarovském dvore, Dingelstedt. I rozhodl se, ze opustí dosavadní svűj úrad ve Výmaru a prestęhoval se do Ríma r. 1861, kde 1865 obdrzel nizší svęcení; odtud jest pak stále jeho titulem „abbé”. V Rímę pobýval obycejnę na podzim, od vá- noc do velikonoc zűstával v Pešti a léto trávil ve Výmaru. Záci a jeho obdivovatelé se stęhovali z místa na místo za ním. R. 1875 byl jmenován presidentem Zemské uherské akademie. V této poslední periodę svého zivota vęnoval se Liszt skoro výhradnę c í r k e v n í kom- posici. Jiz r. 1834 vylozil v pojednání „Uber kiinftige Kirchenmusik” hlavní rysy reformy církevní hudby, jez vrcholiti musí v naprosté shodę, umęní hudebního s úkony liturgi- ckými. K. 1856 slozil slavnostní mši ostrihomskou (Granermesse) a na to uherskou mši korunovacní, dvę varhanní mše (Orgelmessen) C dur a A moll, Zalm 13., 18., 23, a 137., kající zalm 129, mši a rekviem pro muzské hlasy, varhanní rekviem, jiz zmínę- ných 12 církevních sborű, hymnu o sv. Cecilii, legendu o sv. Cecilii, Zvony strass- burského dómu (die Glocken des Strassburger Miinsters), velebný „Sonnenhymnus” sv. Františka z Assisi, Liszt v tęchto skladbách nalezl cestu pro pokrok v církevní hudbę. Nešel zpęt do dávných dob Palestrinových a Lassových, nýbrz krácel vpred, vyuziv dosavadních umęleckých prostredkűv, jez applikoval na liturgické predpisy. Všude jeví se jako umęlec hlubokého nábozenského cítęní. Slohu operního svých predchűdcű v církevních skladbách sF vzdal; mistrnę pouzívá rehorského chorálu k thematicke' práci, címz se vysvętluje, ze v jeho nábozenských skladbách na místo moderní chro- matiky nastupuje starší harmonie, uprícinęná diatonickou stavbou církevních tonin. Jen mimorádnę dovoluje si opakovati jednotlivá slova liturgického -textu. Historik Lang- hans praví zcela správnę, ze Liszt naprosto uplatnil a provedl ideu skladatelovu, jez | ||||
|