|
| ||||
| ||||
|
XXXVII. CYRILL 133
velí, aby církevní skladby odpovídaly hudebním pozadavkűm hudby moderní a zároveń dovedly povznášeti k poboznosti. R. 1864 vydána byla L e g e n d a o s v. A 12 b ę t ę, jiz vęnoval Liszt bavorskému králi Ludvíku II. Dílo toto má pro historii oratoria dűlezitý význam. Zivel dramatický stojí tak v nęm v popredí, ze casto se opakoval se zdarem pokus scénicky je vypraviti na divadle. Jest nálady slavnostní a pri tom zbozné. Charakteristické motivy (Quasi stella matutina) vinou se legendou jako zlatá nit. Druhé Lisztovo oratorium »C h r i s t u s« zríká se zcela znázornęní dęjového. Nechce predstaviti zivot a utrpení Kristovo, nýbrz znázorńuje ideu kresfanskou. V po- predí je sbor. Casto uzívá Liszt zde starých chorálních melodií. Zpęv solový jest ob- mezen na míru nejmenší a má ráz starocírkevního tónu zalmového. Mistrovsky prímo ovládá Liszt orchestr. Lícení boure na mori patrí k nejvelikolepęjším zjevűm v orche- strální literature. Tretí oratorium »S t a n i s 1 a u s« pracoval Liszt teprv v posledních letech svého zivota a zűstalo bohuzel pouhým torsem. Pravím bohuzel, nebot jeho interludium »Salve Polonia« a poslední dvę císla (»Z hlubokosti volám k tobę« a »Salve Polonia« pro smíšený sbor, barytonové sole, varhany a orchestr) obsahují geniální výtvory musy Lisztovy. I cetné jeho skladby k 1 a v í r n í a v a r h a n n í jsou hluboké nálady nábozenské, predevším »Harmonies p o é t i q u e s et religieuses p o u r 1e Piano« dle Lamartina a z nich zvláštę »Benediction de Dieu dans la solitude«, ,Pensée des Morts", „Funerailles”, ,Invocation", „Ave Maria”, „Pater noster”, ,Miserere". Dále velebné legendy: „Franz von Assisi den Vógeln predigend” a „Franz von Paula auf den Wogen schreitend”, téz jeho ,Angelus" ze tretí knihy ,Années de pelerinage", jez dochází teprv k úpiném porozumęní prednesem na smyccové nástroje. Liszt jest také smęrodatným pro vývoj m o d e r n í h r y v a r h a n n í. Dokázal, ze i pro tento nástroj lze kornponovati cenné skladby, aniz by treba bylo lpęti na sta- rých formách J. Š. Bacha. Jeho fantasie a fuga »A d n o s, a d s a 1 u t a r e m u n d a m« má v dęjinách skladby pro varhany podobný vyznam, jako Bachova Passacaglia z c moll. Jaký to mezi obęma uvedenými skladbami rozdíl! Mistrovsky vyuzívá Liszt moderních prostredkű stroje varhanního hlavnę v instrumentální barvitosti. Týz ráz má i jeho preludium a fuga na jméno Bach, Variace na B a s s o c o n t i n u o první vęty z kantáty Bachovy » Weinen, Klagen. Mimo operu není oboru, v nęmz by byl Liszt smęrodatnę nepűsobil. Veliký jest pocet tęch, kterí byli jeho epigony ve skladbę klavírní, varhanní a v písńové. Mnozí z mladých skladatelűv, jiz predstupují pred obecenstvo se svými symfonickými bás- nęmi, bezdęcnę jdou ve šlepęjích velikého mistra; i klavírní virtuosové musí znáti jeho novou techniku, aby męli nárok na jméno »moderních« hrácű. I zpűsob dirigování lest od dob Lisztových podstatnę zmęnęn. V dopise R. Pohlovi píše Liszt: »Jest nutným pokrok ve zpiísobu, jakým se má provésti prízvuk, rhytmisování, detail ve frási na jed- notlivých místech, nanášení svętla a stínu, aby se zcela uplatnila mistrovská díla orche- strální hudby. Pomęr mezi dirigentem a rízeným sborem hudebníkű musí býti zcela jiný, nez byl za doby, kdy vše se rídilo údery taktovkou.« V predmluvę ke svým symfo- nickým básním praví Liszt: »Budiz mi dovoleno podotknouti, ze se stanoviska vęcného mohu pouze uznati prednes periodický a zavrhuji mechanické, odtaktované a rozclánko- vané odehrávání«. Vedle Wagnera jest Liszt svými pruznými »tempy« slaven jako otec moderní školy dirigentské, jejímz hlavním zástupcem stal se Biiiow. Liszt nestál pri rízení obracen zády k obecenstvu, nýbrz zpola k orchestru a z pola k publiku. Jeho pokyny byly obmezeny na míru nejmenší. »Jsme kormidelníci, a nikoliv veslari,« pravil kdysi. Ostatnę jemu nestacilo pouze provedení skladeb, i literárnę pro nę lámal kopí. Dűlezitým jest v tom ohledu jeho pojednání o Berliozovi a jeho symfonii »Harold«, Neocenitelných zásluh získal si Liszt pro porozumęní a popularisaci dęl Webe- rových, Schubertových a zvláštę posledních dęl Beethovenových. Wagner doznává, ze porozumęl posledním sonátám Beethovenovým teprv prednesem Lisztovým. Na jeho klavírních partiturách spocívá kritické vydání mnoha vynikajících klavírních dęl, jez po- rídil na pr. Biilow, Tausig, Busoni, d' Albert, jakoz i spracování Bachových varhan- ních skladeb. Manę ptáme se, kde nabral Liszt tolik fysického casu, aby mohl napsati tolik dęl svých, jejichz pocet obná í úctyhodné císlo 1233! Co casu by treba bylo jen k je- | ||||
|