|
| ||||
| ||||
|
13
Následující príklad osvętlí pouzití Guidonovy ruky. Na malíku jest -a-la-mi-re<, coz znamená, ze na tónu a pri stoupající melodii z hexachordu tvrdého do mękkého místo la se zpívá mi; » prirozeného do tvrdého la » re; » mękkého do tvrdého mi > re; » klesající » » » mi » » la ; » tvrdého do prirozeného re > la; mękkého » re v mi. Dle ruky Guidonovy bylo celkem mozno uciniti 52 mutací hexachordűv. 6.) Hexachord byl pri odstranęní mutace rozšíren o sedmý tón si, címz odpadla nesnáz se stanovením pűlstupńűv ve zpęvu. Rada sedmi tónű se jmenuje v solmi- saci ut (do) re mi fa sol la si. Jestlize melodie stoupala pres tuto radu 7 tónű, c e l á rada se opakovala. Rada sedmi tónű s opakujícím se tónem základním slove stup- nice cili skala. do') re mi fa sol la si do. V moderní hudbę: (ut) (ut) C D E F G A H c'). Rímskými císlicemi, stupeń: !. II. 111. IV. V. VL vil. VIII. (1.) Mezi 111. a IV. stupnęm, mezi V11. a VIII. stupnęm jest diatonický pűltón. 8, Notopis. Jako vynalezl duch lidský pro hlásky písmena, tak hledęl i pro tóny vymysliti znaménka, jez by oku znázornila prehlednę a srozumitelnę výšku, délku, sílu zvęn a jejich vzájemnou spojitost. Taková hudební znaménka nazývají se noty = notae = figurae. Písmo notové sluje notopis = notace. Praktickým jest notopis ten, jenz vyzna- cuje rozsah intervalű, dynamiku a rhytmus nejen správnę, ale i prehlednę. 1.) V prvních stoletích po Kr. P. uzívalo se notopisu hudby recké. Bylo to 24 písmen recké abecedy, jez psala se brzy stojatę, brzy šikmo, brzy v poloze pre- vrácené. Tírn se docílilo 85 rűzných znacek, jez stacily pro tri oktávy, vyjadrovaly rűzné vztahy chromatické a enharmonické jak pro zpęv, tak pro instrumentální hudbu.;) Nez s thecrií reckou zanikl i její notopis. Tónovému systému reckému stojí nejblíze hudba byzantská. Její notopis skládal se z rűzných cárek, jez zcela urcitę udávaly rozsah intervallű, rozkládajíce melodie na jednotlivé kroky. Záhy bylo písmo recké zatlaceno literami abecedy latinské. ') Francouzi a Vlaši uzívají solmisace, avšak slabiku ut zmęnili v d o. -- V XVI. století W a e 1- b r a e t pouzil místo solmisace slabik belgických ; da, me, ni, po, tu, la, be, da, — a Hitzler v XVII. stol. la, be, ce, de, me, fe, ge. -) Solmisaci, jakoz i pojmenování zvęn písmenami abecedními kazdý pilnę cvic, abys bez rozmyšlertí umęl stupnici pojmenovati od kteréhokoliv tónu nahoru i zpęt, a abys od kteréhokoliv základního tónu znal stupeń lI., Ill., 1V, nahoru i zpęt atd. Pak pocínej si pri cviceních opacnę, na pr.: v stupnici, pocínající;F, kolikátým stupnęm jest G, c atd.; a tak procvic stupnice ode všech 7 zvęn. Solmisacní slabiky proto cvic, abys pak na nich se ucil správné výslovnosti samohlásek a souhlásek. Na moderním pojmenování zvęn vokalisaci cviciti nelze. ,') Dr. Bellermann, Die Touleiter u. Musiknoten der Griechen, Berlín 1847. Dr. H. Riemann, Kompendium der Notenschriftkunde, Rezno 1910. Jakobsthal, Chromatische Alteration. | ||||
|