|
| ||||
| ||||
|
14
Nez tohoto pűvodního notopisu, af jiz písmenami reckými, af latinskými psa- ného, pouzívalo se jen pri studiu theoretickém a pro prakticky vyškolené zpęváky psal se jiz za casu papeze Rehore Vel. (590—604) chorál n e u m a m i. 2.) N e u rn y (od reckého neuma = pokyn) byly hudební znacky v podobę rűzných cárek, háckű, jez upomínaly zpęváka na melodii ucitelem z pamęti nau- cenou. 1) Neumy hudební vyvinuly se z gramatických znamének akcentových 2) (accentus gravis, acutus, circumflex, anticircuinflex). Prícina je ta, ze prvotní zpęv církve katolické krácel jen na pűdę prizvukované reci a na pole zpęvu dostal se teprve v dobę pozdęjší. Dűkazem toho jsou slova sv. Augustina (Confess. 33) : Primitiva Ecclesia ita psallebat, ut modico flexu vocis faceret psallentem resonare, ita ut pronuntianti vicinior esset quam psallenti. (Pothier Greg. chorál str. 35.) Ponęvadz jiz i pri obycejné reci slabiky prízvucnęjší se vy- slovují vyšším hlasem nez slabiky ménę prízvucné, znacil ve zpęvu accentus (/ =cárka, jez psala se od dolejška nahoru) nejen tón p r í z v u c n ý, ale i tón v y š š í, ba vűbec akcentová znaménka ve zpęvu vztahovala se jen k výš c e tónu. Dle toho a c c e n t u s g r a v i s (,N =cárka psaná od horejška dolű) znacil zvęnu l]lubší ; c i r c u m f l e x n, to jest accentus acutus ve spojení s gravis, oznacoval spojení dvou zvęn, v nichz prvá byla vyšší; opak circumflexu, a n t i c i r c u m f l e x (J = a c c e n t u s gravis a acutus) oznacoval spojené zvęny nizší a vyšší. Tento notopis, zna- ménkűm prízvucnosti nejblizší, zove P. Mocquerau c h e i r o n o m i c k ý.:°) (Notation oratoire, chironomique, neumes accents.) Jestlize se v gramatice znaménka prízvucnosti nezmęnila, v hudbę zmęny do- zr]ala a obdrzela nové pojmenování, jez vętšinou odvozeno jest z jejich podoby anebo významu. Tak accentus gravis, znamenal-li jedinou zvęnu a nebyl-li spojen s akutem, męl pozdęji podobu tecky a nazýval se p u n c t u m. B y I i - l i a c u t u s sám o sobę, zval se virga = virgula = virga flexa - virga inclinis (cárka), ponęvadz męl podobu cárky. Jindy jediné znaménko znacilo dvę nebo více zvęn, na pr. podatus, clivis, tor- culus, porrectus, climacus, scandicus; jindy znacilo zvláštní ozdobné libűstky pri zpęvu, jako oriscus, salicus, quilisma, a jindy celé seskupení zvęn, na pr. pressus, franculus, trigon a j., jak patrno jest z násl. obrazű. Jako znaménka akcentová nenaznacovala absolutnę síly prízvuku, tak ani neumy, jez vyvinuly se z akcentu, pűvodnę nemohly naznacovati dokonale inter- vally melodie chorálové, ale p r i b I i z n ę urcovaly jen její smęr. Ukazovaly, ze zvęna jedna jest vyšší nebo nizší druhé, ale nenaznacovaly, oc jest vyšší nebo nizší. U tom rozhodovala tradice, zvyk, ucitel a jeho pokyny rukou, bez nichz písmo notové bylo nesrozumitelným. Proto tyto znacky cheironomického notopisu nazývaly se i n o t a e u s u a l e s, nebof dlouholetý zvyk jim dával teprve vysvętlení. Prímo dávaly jen na jevo, kolik tónű jest spojiti ve skupinu zpívanou na jednu slabiku, a ') Neuma po XI. století znamená skupinu not, na niz jest zpívati jedna slabiku. V tomto významu pochází asi od reckého p n e u m a — dech, ponęvadz více zvęn zpívati bylo na jeden dech. =) O vývoji neum z akcentu pojednává Coussemaker: Histoire de 1' harmonie au moyen áge 1352 p. 154, Pothier: Greg, choral str. 34 a násl., zvláštę Dr. Wagner: Neumenkunde, 1905 (Paleo- graphie des gr. Gesanges.) 1) Cheironotnie rehorská jest souhrn pravidel, jimiz rídil se sbormisír, kdyz rűznými pohyby rukou vyznacoval rhytmus melodie rehorského chorálu. (Paleographie imtsicale I. sv. str. 96. VI[. sv, kap. VL) | ||||
|