|
| ||||
| ||||
|
- 28 -
ducha místra Palestriny jest jeho ,Missa Papae Marcelli". Původ této skladby vykládá se však rozmanitým, nesprávným, byt i zajímavým způsobem. Papež Marcel II. prý rozhodně za-mýšlel vyloučiti z chrámů figurovaný, tebdáž nad míru vybujnělý zpěv, avšak Palestrina prý složil mši slohem právě církevním a dal ji o Božím hodě velkonočnfm r. 1555 před paper.em zpívati, čímž Marcel úmysl svůj změnil. Jakkoli pověst tato s nadpisem mše té př•ipomínajícfm jmeno papeže Marcella II. souhlasí, jest přece úpině nesprávnou. Celé papežování Marcella II. trvalo totiž pouze 21 dní a ačkoli děje několika duů těchto zcela dopodrobna zaznamenány byly, není v nich o ději podobném ani zmínlfy. Marcel II. neměl ani kdy zabývati se v kratounké době vlády své reformou hudby chrámové. Pravdou je pouze to, že tebdáž vůbec o reformu se jednalo, zejmena ujal se věci té velepotřebné sněm tridentský. Zpěvu figurovaného užívalo se již delší dobou v chrámech, než záhy vplížily se do něho mnohé nešvary, tak že zesvětačil a zbožnou mysl po horšoval. Proto mnozí otcové sněmu tridentského naléhali na to, aby figurovaný zpěv na-prosto se z chrámu vyloučil a pouze cantus Gregorianus dovoloval. Než daleko větší počet otců, najmě Španělové, odvolávajíce se k písmu sv. „Nepřekážej hudbě” (Sir. 32, 5.) a. k staré zásadě „zlozvyk zruš, zvyk podrž” stanovili v XXII. zasedáni pouze to, aby „biskupové ve svých diecésích vyloučili z chrámů onu hudbu, které bud varhanami bud zpěvem něco světského neb nečistého přimíseno jest, aby dům Boží domem modlitby zván býti mohl a jím byl.” Jinak ponechali otcové tridentští v zasedání XXIV. ostatní nařízení, jichž třeba bude k důstojnému konáixí bohoslužebných ob-řadů a ohledně přiměřeného způsobu zpěvů chrámových provincialnfm sněmům jednotlivých zemi. Po ukončení koncilu ustanovil r. 1563 Pius IV. kongregaci osmi kardinálů, jíž dal pinou moc, aby ustanovení dekretů tridentských v skutek uvedla. Mezi nimi byl i Michele Ghislieri, slavný potom papež sv. Pius V. a sv. Karel Borromejský a dva nejmladší z nich, Karel Borromejský a Vitellozzo, měli pečovati o šetření dekretů tridentských ohledně clxrámové hudby. Tito dva jali se rokovati s deputovanými sboru papežských zpěváků a výsledek rozhovorů těch byl ten, že mše takové, jichž théma světskou písni jest, z cbrámů naprosto vyloučeny býti musejí a rovněž nesmějí se trpěti motetta, jichž text není vzat z liturgie. Kardinálové žádali i tu podmínku, aby slova zřetelně slyšeti bylo, čemuž ale zpěváci odporovali. Posléze bylo usnešeno, dáti Palestrinovi úkol, aby složil mši právě církevní, které by ani v thematu ani v provozování nic světského přimíseno nebylo a která při vši nutné spojivosti fug co do slov zřetelnou a srozumitelnou by byla. Výsledek úrad těchto by1 tedy ten: Dovede-li Palestrina rozřešiti úlohu svou, budiž od další reformy ustoupeno, nedovede-li, budiž figurovaný zpěv naprosto z chrámů vyloučen. Sv. Karel Borromejský převzal provedeni úrad těch a zavolav Palestrinu k sobě, oznámil mu úlohu jeho. Palestrina octl se tím v nesnázích nemalých. Osoba, která mu úlohu tu dávala, byla tak vznešena, že odporovati nemohl, kardinál Borromeo byl nad to ujet a důvěrný přítel papežův. Na práci jeho závisela tedy figurovaná hudba chrámová, ba i jeho posavadní pověst a sláva i hmotné postavení jeho. Slíbil tedy, že složí tři mše, aby aspoň jedna prošla a sestavil si ihned plán. Zádná z mší těchto neměla míti titulu, t. j, tlxéma nemělo býti vzato ani z Gregorianského zpěvu, aby později nezaběhl zase někdo opět dále a thémat profanuích nebral Fugy a imitace neměly se přílišně hromaditi; nýbrž mělo se jim dostati úkolu podřízeného, aby textu rozuměti bylo. Tak složil Palestrina za tři měsíce tři mše ty *) a zvěstoval to sv. Karlu Borromejskému, načež 28. dubna r. 1565 byly v paláci kardinála Vit.ollozzi od papežských zpěváků u přítomnosti všech osmi kardinálů jmenované kongregace, tedy i dvou svatých, Karla Bor. a nápotomního Pia V., zpívány. První dvě líbily se velice, největší pochvaly ale dostalo se třetí, poněvadž všem stanoveným požadavkům úpině vyhovovala. Palestrina zvítězil, proto usnesla se kongregace jednohlasně, že „hudba”, t. j. figurovaný zpěv na dá1 v chrámech trvati má, avšak s tím vymíněním, aby v budoucnosti utvařovala se vždy dle pravzoru Palestrinova. Zpěváci sami byli pini nadšení nad mistrovským dílem tímto. Pius IV. dověděv se ó tom od sv. Karla Borromejskélxo, přál si co nejdříve slyšeti mši třetí. Příležitost brzo naskytla se a pamětihodno zůstane, kdy a za jakou příčinou tato třetí mše poprvé veřejně dávána byla. Bylo to v úterý dne 19. června r. 1565 před Božím Tělem, kdy odbývala se mimořádná papežská kapela, totiž slavná mše sv. na po-děkování Bohu za to, že pět katolických kantonů švýcarských uzavřely s papežem smlouvu, že jemu během desíti dnů pošlou 12.000 mužů vojska proti Turkům. U přítomnosti papeže a všecb kardinálů sloužil mši sv. sám sv. Karel Borromejský. Pius IV. slyše Palestrinovu skladbu, byl krásou její tak uchvácen, že zvolal: „Tot, trvám, jsou zvuky oné písně nové, kterou sv. Jan v Jerusalemu vítězném slyšel a kterou nyní jiný Jan v Jerusalemě bojujícím slyšeti *) Fr. Haberl jest jiného náhledu, jak později se uvádí. Pozn. red. | ||||
|