|
| ||||
| ||||
|
- 30 —
rius Praenestinus. Missa. *) 4. Missa Papae Marcelli. 5. Missa (později tištěná pod názvem : „Illumina oculos meos"). 6. Missa „Ultimi miei sospiri” od Il Rosso. Dle nejprvnějšího rukopisujest uvedené vydání upraveno a rozeznává se tudy ode všech dosavadních vydání; v codexu obsaženo jest zároveň druhé „Agnus Dei”, které zde od r. 1565 ponejprv uveřejňuje se. **) Původní klíče jsou: Hypomixolidická toni na (VIII. ton), v nf ž mše skládána jest, žádá v tomto rozdělení hlasů při „vysokém” laděni kůrovém sníženou trans-posici o ton v uvedené partituře užitou. Při moderním „laděni pařížském” odporučuje se zvýšená transposice o půl tonu (tedy 5 # a na místě q myslí se #). Vydání Proske-ovo rozděluje Bassy jinak, nežli tuto se děje, ač z praktického stanoviska žádné důležitosti to nemá, jelikož I. a II. Bass neb Tenor u ,starých” nikdy nerozuměl se ve smyslu nynějších „sborů mužských” co hlas „vyšší” neb „nižší” ; za příčinou věrné svědomitosti a poněvadž staří obyčejně počínali s hlavními čtyrmi hlasy a pak teprv zdvojené hlasy uváděli, přidržel se vydavatel originalu. A ž d o s n d n e v y d a n é druhé „Agnus Dei” má v I. Bassu Canon s dvojnásobnou resolucí v kvintě. 1. Bass Canon Agnus De - - i, A - - pus De - i Proto připadá první resoluce na 4. takt Altu (tudy Altu II.), v sedmém taktu Sopranu (tedy Cantu IL), takže celek s vypuštěním druhého Tenoru sedmihlasým se stává. Baini ***) pronesl o této mši úsudek následující : „Pierluigi přispůsobil zde melodie vážné, táhlé, účinlivé a předee prosté, přiodil je však mocí nejohnivějších harmonii, kterými pozornost až do posledního taktu se poutá. Mnohdy dělí hlasy na dva sbory, aby je na-potom s větším účinkem opětně sjednotil. Jsou to brzy 3hlasé, brzy 4- a 5hlasé sbory hlasů vrchních, spodních aneb smíšených, sjednocené pak plodí dojem skladby nikoli šesti-, nýbrž osmi- a desíti- ba tisíeihlasé.” Tentýž slovutný Baini, který vniknul do *) V uvedeném codexu jest první a třetí mše bez názvu a Haberl odvažuje se první vysloviti domněnku, že Pierluigi, který Juliem III. z Paleatriny do Říma povolán jest a od nástupce jeho Marrella II., jenž bohužel po několika měsících r. 1555 zemřel, velkých skutků se nadál, t e h d á ž jíž mši „zhotovil” a papeži Marcellovi věnovati určil. Tak svědomitý mistr, jakým Pierluigi byl, nesloží během několika měsíců (od ledna do dubna 1565) tři mše najednou! U mše „Papae Marcelli” bylo by se tudy svědomitě šetřilo pravidla nonum prematur in annum. Poněvadž třetí mše po smrti Pierluigiově v X. knize mší (Hieron. Scotus, Venetiis 1600) pod názvem „Illumina oculos meos” tištěna byla, domnívá se Haberl, že Pierluigi pouze tuto 3. mši z vysokébo na-řízení skládal za modlitby: „Osvět oči mé,” a pouze ku pojištění výsledku předložil zároveň dřívější dvě díla, byt i změněná a opravená. Důkazy nejsou ovšem pohotově. *~) Vydání Proskeovo upraveno jest podle tiskopisu z r. 1567 (králi Filipu Španělskému věnovaného) in folio a z r. 1598 v 49. 0 vydání tom viz proslov Proskeoův ku mši „Papae Marcelli”. ***) Viz „Cec.” roč. III. str. 9., 10.ducha Pierluigi-ova, jako žádný druhý hudebník ani před ním, ani po něm, rozeznává desaterý sloh skladeb Pierluigi-ových. Mši „Papae Marcelli” „nejkrásnější a nejdokonalejší téhož mistra”, vřadil do slohu sedmého, ji jedinou a žádnou druhou. Velice zajímavé vypsáni, v jakém stavu nacházela se kostelní hudba v době předpalestrinské, která byla příčinou památné této skladby za vzor hudby posvátné prohlášené od vrchnosti v Církvi katolické nejkompetentnější, zůstavuje si redaktor na dobu příhodnou. Historia optima magistra ! Z důkladných úvah porovnávacích pozná se teprv, čím skladby Pierluigi-ovy nad jiné vynikají a proč „Missa Papae Marcelli” prohlášena jest za vzor bohoslužebného zpěvu katolického. Zbývá pouze zmíniti se, jak sbor před-nášející skladbu pochopil a interpretoval. Uvedená mše jest třetí z velké řady mší Pierluigiových, které od sboru svato-vojtěšského za řízení jeho ředitele p. Jos. F o e r s t e r a, nastudována byla. Roku 1875 nacvičena jest pětihlasná „Ascendo ad Patrem”, roku 1876 čtverhlasná „Missa brevis”, roku 1877 šestihlasná „Missa Papae Marcelli”, pro Cantus a Altus, dva Tenory a dva Bassy. Pouze čtverhlasné (Cantus, Altus, Tenor, Bassus) jest „Crucifixus” až k ,Et in Spiritum", pak celé „Benedictus” (Cantus, Altus, Tenor I. a Te-nor II.) A g nu s D e i II., nyní ponejprv publikované a přednášené jest sedmihlasné (Cantus I. a II., Altus I. a II., Tenor, Bassus I. a II.). Porovná-li se první přednášení mše „Ascendo ad Patrem” v Emauzích na Slovanech s nynější interpretaci mše „Papae Marcelli” v Dominikánském kostele sv. Jiljí , s povděkem dlužno zaznamenati, že od roku 1875—1877 | ||||
|