|
| ||||
| ||||
|
těch růží, jimiž ve výšce nedohledné věžfce jemně se věnčí, — vše tóny se zde vyjádřovalo a zobrazovalo ; — brzy piným proudem mohutného veletoku, brzy v jednotlivých praméncích klidně se vinoucích ; zde světlo, tam cpet stín v příjemném pohybu a v milém střídáni; taková byla ta skladba Palestrinova, vždy důstojná, vždy zbožná, vždy pravdivá. Srdce při tom jásalo a duše vysoko vzhůru se povznášela. Kapelník Haberl, varhaník Hanisch i celý sbor, — každý jednotlivec byl na svém pravém místě a není potřebí chváliti, koho vlastní výkon chválí.
Introitus, Graduale, Offertorium a Communio zpívány jsou chorálně částečně bez průvodu, částečně s průvodem varhan. Chorál zejmena nedoprovázený přednášel `se řekl byl ideálně, s patřičnou deklamaci za stálého při-bývání a ubýváni hlasů. V tom chorálu byl život. Bylo takřka patrně viděti, jak z kořene římského chorálu hudba církevní slohu Palestrinova přirozeně vypučela, vyrostla a vyjceetla. Jednoduchý prostý chorál neztrácel ničeho na své kráse v bezprostředním sousedství bohaté polyfonie, ba lze tvrditi, že právě po bohaté figuraci Pierluigi-ových skladeb libovala si duše v prostých, výtečnou přednáškou oduševnělých melodiích. V chorálu jest také skutečně kriterium vícehlasých, figurovaných skladeb. Která mešní skladba strpí vedle sebe chorál, zajisté jest důstojna služeb Božích. Jestlfže však vedle skladby mešní chorál připadá cize, pak věru celá skladba do kostela se nehodí. Chorál vedle slohu Palestrinova dobře obstojí, každý má své vnady. SpusEte však po chorálním Introitu moderní mši instrumentální a protivou nápadnou uražen bude vkus i krasocit. Voda s ohněm se nesloučí. Zbožnost a světáctvf vzájemně se vylučuji. Proto jsem veškerým přátelům důstojné hudby chrámové tou radou, aby žádná zpívaná mše svatá nebyla bez chorálu. 1'lespoi"i Introitus a Communio budtež při každé mši sv. zpívány chorálně, pokud libo také Graduale a Offertorium. Tak nejlépe se pozná, je-li následující skladba mešní důstojna chrámu, čili nic. Předpokládá se ovšem výtečné přednášení chorálu. Nebo pouze chorál dobře přednešený vábí, kdežto naopak chorál zhurta a bezcitně odbývaný ven z chrámu vyhání. Dlužno tuto připomenouti, že Řezenský velechrám biskupský vnitř i zevně dle přísných pravidel slohu obnovený, nemá žádného kůru pěveckého či empory pro varhany a zpěváky. Malé varhany jsou skryty za nízkým oltářem, kde i sboru pěveckému v jednom cípu za oltářem místo jest vykázáno. Vchází se tam z venčí zvláštní, polopodzemní chodbou. V ne-patrné prostoře osadě neviditelné stojí sborzpěváků těsně pohromadč v bezprostředním spojeni s oltářem. Odtud intonuje kněz, odtud odpovídá a pokračuje lidu neviditelný kůr. S oltářní svatyně vychází veškerá bohoslužba. Celebrant s kůrem jsou jedním tělesem. Zpěváky nevidí nikdo, ani přicházeti, ani odcházeti, ba i zpívající pouze slyší, ale nevidí. Zde při výtečném zpěvu ani možno není nahodile přítomným světákům ohlížeti se a obraceti se zády ku oltáři, poněvadž kůru v zadu není a veškerý zpěv od oltáře vychází. Ta jednota oltáře s kůrem, ta neviditelnost zpěváků se mi velice líbí. Nebeská harmonie zaznívá ohromnými prostorami chrámovými jako ozvěna z jiného neviditelného světa. Ostatně vyniká chrám Řezenský akustikou, jako málo který jiný chrám. Nejrychlejší figurace lze odevšad zřetelně a jasně slyšeti. Ten chrám pro sloh Palestrinův jest jako stvořený. Zde zavděčí se práce s pilným studováuím skladeb spojená. Řezenská hudba kostelní jest ostatně hodna takového chrámu. V něm pro hudebníky ani místa není. Tak jest to dobře. Kde není příležitosti, není ani pokušení. Zde andělsky se zpívá a andělsky se žije. Poslední tři biskupové řezenštf zde odpočívající životem světců živi byli. Na jejich hrobech až dosud spatřují se čerstvé věnce. Vděčnost a láska nevymírá. Jedno souvisí s druhým. Kdo miluje zbožnost, miluje také zbožnost zpěvu. Nad tím chrámem jest zvláštní požehnáni Boží. Biskupové zde odpočívající drží stráž nad svatyní. Proto zvuky světské hudby sem přístupu ne-mají. Řezenský velechrám má svou tradici hudební. Není znesvěcován hudbou světáckou. Sem přístupu má, jen co jest svatého. Třf velikáni u pilíře odpočívají a stráž mají ve velebných prostorách, z nichž nejstarší Sailer byl osobním přítelem Proske-ovým. Nikomu věru z přítomných hudebníků nezželelo se, že přinesl obět s dalekou cestou spojenou. Příchozí naučil se znáti školu, tvořeni hlasu, deklamaci, bezpečnost intonace — vše obdiv vzbuzující. Celkem zpívalo 25 zpčváků a přec každý se domníval, že slyší dvoj-násobný počet pěvců. Zde každý mohl se přesvědčiti, co plodí s uměním pěveckým spojená akustika. Výtečná akustika řezenského velechrámu zdvojnásobňuje sbor, vyrovnává hlasy, dodává síly a ušlechtuje piano, připouští přfzvučnost, odstiňováni dlouhých a seslabovánf krátkých slabik. Slabé zakončování závěrků doznívá zde jako ozvěna z krajin nadpozemských. Hluboce dojati opouštěli jsme po skončených službách Božích velebné síně. Ruku v ruce kráčeli jsme, milý přítel Pavel Křfžkovský a já, mlčky po náměstí prostranném, na němž velechrám pyšně se zdvihá. Duše chvěla se ještě ozvěnou nebeských harmonií | ||||
|