|
| ||||
| ||||
|
-33-
Pierluigi-ových. Jazyk ztratil řeč po hlubokém dojmu. Pouze oko těkalo po tajemných krásách obra velikána, v jehož průčelí vysoko k nebi se nesou obě věže ozdobné v nejčistějš1m slohu gotickém provedené, mezi sebou překrásný portál jako v rámci zavírajíce. Véky přešly, krása však zůstala. Stopy stáří se již všudy jeví, mladistvé krásy však neubylo. Umění nestárne. Umění slaví věčné jaro. Umění neumírá. S rozkoší a obdivem zadívá se zrak do těch nejrůznějších tvarů architektonických. Jaká to bohatost čar a ozdob vzájemně se proplftajících, protkávajících a pro-růstajících, a předc v celku i jednotlivostech panuje přfsný zákon! Při nejvolnější svobodě není v ničem libovůle ! Různost plodí harmonii. Zde táhne se ozdobná řimsa co m e-1 o d i e vynikající, onde soška na krakorci mile vystupující baldachýnem přikrytá co lahodný- souzvuk, tam ustupuje výklenek s kružbou umělou, hudební figurace znázorňujíc, nad kterou šklebí se kariatida vodu chrlící co d i s s o n a n c e rozvod očekávající. Při neobyčejné bohaté různosti tvarů a jednotě myšlenek světlo a stín v ustavičném jsou pohybu. Milá a živá rozmanitost odevšad se usmívá. Nikde nezívá suchopárná jedno-tvárnost. A to celé obrovské těleso kamenné, chladné a mrtvé, přede pino života vzhůru se pne. Celek i jednotlivosti, vše k nebi se nese. S výškou progresivně hmoty ubývá. Hmota, řekl bych, stává se duševnou, a vždy duševnějšf, až konečně ve fiálách křížovou kytkou ověnčených ztrácí se ve výšce nedohledné a ve vzduchu mizí akkord doznívající co pouhá tolika ozvěna. Dlouhé mlčení přerušil přftel Křížkovský, v jehož ušlechtilé a šlechetným citům tak snadno přístupné duši rovněž nedozněly ještě vnadné a velebné harmonie nebeské a zbožné musy Pierluigi-ovy. Zastaviv se náhle, obrátil mne tváří ku překrásnému průčelí chrámovému, nadšeně zvolav: „Pohledte, příteli, na tu krásu a nádheru ! Není-li ta bohatá soustava gotická skamenělým slohem Palestrinovým ?” Tak vším právem mluví všeliký přítel uměni a zasvěcenec mus, jehož duše dovedla se potopiti do tajemných vnad krásy nad-přirozené. Slepec však světla nevidí, a nedouk krásy neslyší. Uvedený výrok Křfžkovského připomíná mi vedle pravidla ,extrema se tangunt" opáčný výrok při podobné příležitosti vyslovený, tak-též po přednešenf Pierluigi-ovy mše „Ascendo ad Patrem”. Bylo to v říjnu r. 1875, když jsme v Praze konali již přípravy ~na první slavnost Cecilianskou. Po návratu z Řezna na-cvičil totiž p, řed. J. Foerster sbor svato-Vojtěšský tutéž skladbu mešní, kterou v Řezně tak mistrně přednášeti jsme slyšeli. Hledali jsme tehdáž po Praze akustický chrám, kde by na den sv. Cecilie spojeni sborové pěvečtí z Karlína a od sv. Vojtěcha přednesli mši „ad honorem Sc. Adalberti”, která co příloha „Cecilie” v rukou všech skutečných přátel hudby chrámové po vlastech českoslovanských roztroušených se nacházela. Benediktinský chrám v Emauzích na Slovanech má pověst dobré akustiky a proto se svolením vdp. preláta přednášel tam p. Foerster nově nastudovanou mši „Ascendo ad Patrem” při nedělních službách Božích. Vypravovatel dole poslouchal, aby posoudil akustiku, která zkouškou tou výtečnou býti se osvědčila. Po skončených službách Božích čekal jsem před kostelem na statečný sbor. V houfu lidí z chrámu vycházejících šli také dva páni, z nichž jeden — dle vzezření vřadil bych jej do kategorie venkovského professora — bez rozpaku páchal následující kritiku : „To jest ten Palestrina! Pěkně děkuji za takovou suchopárnost ! Vždyt se opakuje pořád to samé. Takovou kostelní muziku nechtěl byeh často poslouchati!” Oto-čili se za roh. Další rozmluvu jsem nezaslechl. Průvodčí jeho mlčel. Křížkovský ve veškeré tajnosti harmonie Pierluigi-ovy zasvěcený nazval ji hudební gotikou, domnělý můj professor pak hned po prvním poslechnutí děkoval se za každou další produkci. Jak podivné a různé na tom světě vy-skytují se náhledy! Škoda, že toho proroka osobně neznám. Té zlomyslnosti bych si neodepřel, abych mu v „Cecilii” nevystavěl pomník. Také gotika nezasvěcenci zůstává nesrozumitelnou, suchopárnou směsici čar rovných a křivých v prapodivném uspořádání, mezitím co znatel zákonů architektonických nad krásou její udivením trne. Pierluigi-ových děl uměleckých krása nesmrtelná objevuje se zasvécenci po delší teprv přípravě, pak ale neodolatelně a kouzelně. A kouzla a vnady čím déle tím více přibývá Krása děl Palestrinových jakoby závojem zahalená nejrychleji se poznává pilným studováním a častým přednášenim. Kdo o Palestrinovi chce pronésti soud byt i pouze po-vrchní, tomu dlužno především přiučiti se naslouchání. A i k takovému naslouchání vyžaduje se částečná znalost a přirozená disposice, jasná mysl a srdce ušlechtilé. Mysl světská a srdce ledové Palestrinu nepochopí. Dlouho to trvá, než ucho moderní z přesvědčeni spřátelí se s hlubokou, umělou a významnou poesií starých, hudebních klassiků církevních. Kdvž však konečně po práci úsilovné závoj | ||||
|