|
| ||||
| ||||
|
- 3 4 ---
loadne, potom i v tčch skladbách shledávají se nápěvy, a to nápěvy v každém hlasu, samotně se pohybující a vzájemně se protkávající. Jak podivuhodná to tkanina, ten sloh Pierluigi-ův! V samostatno3ti jednotlivých hlasů spatřuje se podstatná vnada a nehynoucí krása hudebních děl uměleckých od starých mistrů vyvedených. A opakováním vnady ne-ubývá. Ba naopak! dím častěji se přednášejí, tím více se líbí, právě tak, jako žalmy v hodinkách každodennč opakované knězi meditujícímu zřídlem jsou živým vždy nových a nových myšlenek. Pane professor ! škodil jste si! Není radno, úsudek nepromyšlený nahlas pronášeti. ~lověk nikdy neví, kdo za nim stojí a poslouchá. Ten domnělý professor mne zavedl. Již se vracím do Řezna k hudební slavnosti, kde v některých hodinách bylo by člověku bývalo prospélo rozpůliti se a jednu půlku nechati v dómu a druhou poslati k sv. Emmeramu, kde o 9. hodině řízením seminářského inspektora Řehoře Niedermayra zpívala se „Missa Jesu Rex admirabilis” odEd. Steh 1 e. Poněvadž ale člověku upoutanému dosud na tu hroudu pozemskou dar současné přítomnosti na dvou místech zároveň jest ode-přen, šli jsme k sv. L+'mmeramu až po ukončených službách Božích v hlavním chrámu. Ulovili jsme tam ještě hodný kus Stehle-ovky, při které skladatel na kůru osobně se nacházel a dítko vlastní tudy nejlépe ukazovati mohl. U vypravovatele nezplodila právě příznivý dojem. Studoval jsem ji velmi pilnč dříve již se svým sborem. Dala mnoho práce. Přednášela se však v kostele jen jednou a potom se uložila do skřínč. Jest patrně pracována na effekt a mnohá místa plodí skutečně na moderní ucho dojem příznivý. Od přílišné sladkosti ku světáctví jest však pouze krok jediný. Při tétéž práci nacvičí člověk dobře kteroukolivčk mši Pierluigi-ovu, která již nikdy více z repertoiru nezmizí. Mnozí z příchozích šlí pak ještě o 10. hodinč odtud ku Karmelitánům, kde řízením ucitele Mich. Schinhammera dávala se i n s t r u-m en t á 1 n f slavnostní mše do D, op. 36. od B r o s i g a. My jsme však toho požitku měli tak zrovna dost. Také jsme si nechtěli kaziti chuE. Přesvědčení naše jest již dávno rozhodnuté. Od détinství až do nedávna brousili jsme si vkus na instrumentálkách moderních, až jsme si ho ubrousili. Chodili jsme až dopoledne světem mile se bavíce. Ti pilní navštěvovatelé nám při obědě vypravovali, že jsme ničeho neztratili. Dobře prý bylo, že se dávala také instrumentálka. Kontrast po Palestrinovi byl prý tímnápadnější. Ted se dokonale přesvčdčili, který druh hudby kostelní jest chrámu a služeb Božích důstojnější. I nejlepší přednešení moderní skladby instrumentální zmizí vedle staré skladby vokální. Dobře tak! Nemají již žádné pochybnosti a až přijdou domů, odnesou s kruchty zbytečné instrumenty, jako to učinili v jednom klášterním kostele hoši vokalisté. Dlouhým přednášením skladeb vokálních za výtečného řízení jistého řiditele zpozorovali kluci ku podivení svému, že dřevěným figurám na varhanách rozestaveným zbyly v rukou rozliční nástrojové hudební. Nerozmýšleli se dlouho. Vylezli na horu a pobrali dřevčným musikantům hudební nástroje. David při té loupežné krádeži přišel o barfu, mnozí andělé o bubny, cimbály a kytary. Druhého rána byla spousta zpozorována. Kluci to od-nesli. Svou však provedli. Muzikanti zůstali bez instrumentů a od té chvíle neozvaly se více na řečeném kůru skladby instrumentální. Odpoledne volal nás veliký zvon opětně do kathPdrály n a n e š p o r y. Byly to nešpory ideální krásy. V kůru seděli kanovníci a před nimi sbor bohoslovců. Kapela pěvecká stála na svém místě neviditelném — za oltářem. Povaha nešpor vyžaduje střídavé zpíváni. Zde byly pohotovč dva sbory oddélené. Sbor bohoslovecký a kněžský zapěl vždy jednu sloku žalmu v mohutném „unisono”. Následující sloku převzala kapela v f c e h l a s n č. Bohoslovci recitovali jasně a zřetelně, ani rychle, ani pomalu. Kapela odpovídala ,falso bordonem" pině a č i s t ě. Jednohlasný sbor theologů zněl silně, „falso bordone” zasazeno jest od kapely pokaždé zcela j e m n č, pak ale harmonie rostla jako lavina a rozlehala se prostorami chrámu jako jásot andělů proměňujících prostý ton žalmový v harmonie nebeské. Milá prostota s uměním stále se střídala. Každý byl na svém místě. Sbor bohoslovců se svým chorálem, sbor umělých pěvců kathedrá•ly se svým uměním vfcehlasným. Vnadné to združenf! První přfpomfná na katakomby, na boje a počáteční doby církevního života za prvního tisíciletí, druhé na slávu Církve a vítězství její v dobách zlatého středo-věku, kde veškeré umění s nejvzácnéjšfmi plody svými sloužilo Církvi na oslavu. Obé posléze v milé jednotě hlásá katolíku bohatost, pružnost a vnadu umění a života církevního. V Církvi vše jest zastoupeno. Církev jest matkou všeho, prostoty a umění, různosti a jednoty. Co z ní se zrodilo, vše dýše svatostí. S prostotou zasnubuje umční stále a stále. Proto ji s celou duší milujeme, že jest matkou všeho, zbožnosti a krásy, vnady a ctnosti. Chudí duchem a bohatl ctnostmi, prostý rolník a umělec první velikosti, — | ||||
|