|
| ||||
| ||||
|
36 —
Pěstování zpěvu církevního. Z arcidiecése Pražské Z Karlína. (Rok P a l e s t r i n s k ý). Základ byl položen. Pochopený chorál jest klíčem slohu Palestrinova. Zpěvák, který nezná pravidla, tajnosti a vnady chorálu, není způsobilý vpraviti se do přednášeni skladeb Pierluigiových, kde každý hlas zpívá samostatně chorál. Neodvisle pohybují se zde jednotlivé hlasy. Souhrn všech tvoří pak harmonii, která zní chorálem nadpřirozeně proměněným, nebesky oslaveným. Nikdo ještě nevyzpytoval tajemné pravidlo, vedle nehož Pierluigi pořádal a utkával v polyfonický celek různé hlasy volně se pohybující a vzájemně se proplítající. To tajemství s Palestrinou zemřelo. Jej imitovati, jest možno. Jej dostihnouti nelze. V žádné jiné skladbě nepovstává při neobyčejné jednoduchosti a chudobě prostředků, jichž užívá, pinost, soulad, bohatost, rozmanitost, uhlazenost, život tou měrou, jakou obdivujeme při veškerých, tak četných dílech Pierluigiových. U něho jde to samo, na pohled bez práce a namáháni. Jako řeka, tak přirozeně řine se proud hudby jeho. Jako Štulcovo verše hladce plynou, tak že čtoucímu prosou býti se zdají, tak umělá harmonie Pierluigiova jako chorál prostě a nenuceně se proudí. V té nehledané, samo-rostlé síle, pinosti a lahodnosti jest krása slohu Palestrinova. Klassická díla líbí se stále. Tisíciletími vnad jim neubývá. Tak jest to s Palestrinou. Když člověk slyší přednášeti skladbu jeho po padesáté, líbí se mu právě tak, jako když ji slyšel zpívati po prvé. Ba! po padesáté líbí se mu ještě lépe, nežli po prvé. ToE známkou klassičnosti. Přednášejte několilirát po sobě skladbu moderní s veškerými známkami, odstiňováním až do nejmenších podrobností, a člověk se z toho poslouchání stane — nervosním. Palestrinu poslouchati nikdy neomrzl. Chorál a sloh Palestrinův zůstanou věčně krásnými. Když sboru po víceletém zpívání chorál již skutečně se líbil, — a líbí se teprv po dokonalém seznámení se s veškerými jeho vnadami, — šlo se o krok dále. Správné přednášeni chorálu jest nutnou školou a ne-zbytnou přípravou na přednášeni slohu Palestrinova. Sbor Cyrillo-Methodéjský zasvětiti ve skryté vnady slohu Pierluigiova bylo při-rozenou měrou dalším úkolem vypravovatelovým. „Od dnešního dne bude se po celý rok zpívati výhradně Palestrina” — oznámil jsem v první zkoušce, která následovala po ukončení první Cecilské slavnosti pražské roku 1875. Nastalo všeobecné překvapeni. Na chvíli bylo ticho hrobové, jako tehdáž, když jsem ohlásil, že Introity, Gradualia, Offertoria a Communiones zpívány budou vždycky a bez výminky chorálně. Uvažovaly se následky. Loučení, loučení! což jest to těžká věc! Když se musí rozloučiti s melodiesním Greithem, veselým Stehlem, lahodným Kaimem! A to najednou, bez přechodu, na dlouho, snad na vždycky! Co že? — A zpívati stále toho smutného, vážného Palestrinu, který smyslům nelahodí, nikdy se neusmívá.Lbožný jest, pravda! — ale někdy něco veselého za tím. Člověk pookřeje, a zase s větší chutí k Yalestrinovi se vrátí. Takové myšlenky vířily v těch hlavách a hlavičkách a sdělovaly se šeptem, když tajně daly se hlavy dohromady. Výsledek konspirace objevil se okamžitě. „A to by byla věčná škoda nezpívati nyní ani Greitha, ani Kaima, ani Stehle, když je tak pěkně umíme. A lidem v kostele se tak líbí! Co by tomu říkali ! Že to není myšleno do opravdy?” — interpelovaly Soprány a Alty, dobrá děvčata. Politika citu. „By10 1)y jednostranností, zpívati výhradně Palestrinu. Nyní střídáme staré s novým. Vždyt moderní ucho má také oprávněnosti” ; — za-znělo o oktávu níž s druhé strany od Tenorů a Bassů. Politika rozumu. „Nezpíváme proto , abychom se líbili lidem, nýbrž Bohu” — odpovédělo se na jednu stranu. ,Westrann}°m bývá, kdo jedno po druhém důkladně probírá" — odvětilo se na druhou stranu. Politika „non possumus”. Zůstalo při tom, jako tehdáž, když chorál do opravdy přišel na řadu. Zpívali sice rádi Palestrinu. Tehdáž hudba jeho byla jim však ještě příliš rozumovou a chladnou. Neužívá barev a pomůcek novověkého malířství hudebního. Objektivnost hudby jeho souhlasí s objektivností posvátné bohoslužby. Subjektivnost možno každému pěvci vložiti do slov, která přednáší. Tím právě oduševní zdánlivě přímou hudbu Pierluigiovu. Nastal „rok Palestrinský”. (Pokračováni.) Lehner. Z diecése Litoměřické Z Litoměřic, 27. března. Tohoto sv. času postního měli jsme zde onu řídkou ale velevftanou příležitost, slyšetipřesný církevní zpěv přesně ano mistrovsky provedený. Dp. vicerektor zdejšího bohosloveckého semináře, nevšedni znatel církevní hudby, pílí svou neunavenou utvořil si zpé- | ||||
|